Máma byla generál, táta mrzout. Nebylo komu se svěřovat, ani kamarádky jsem neměla. Potom jsem poznala Věru a vše bylo rázem jinak.
Pamatuji si na ten den, jako by to bylo včera. To nebyl obyčejný liják, ale průtrž mračen. Černá nebesa se otevřela a dštila přívaly vody, nemělo to konce.
Zastihlo mě to na cestě z nádraží domů, zkracovala jsem si ji přes chatovou osadu, a tam začalo to peklo. Déšť bičoval hladinu řeky, byl by to hezký pohled, kdybych hleděla z okénka některé z chat. Byla jsem úplně promočená. Uslyšela jsem volání:
„Pojďte se schovat, nebo dostanete zápal plic!“ Znělo to z nejbližší chaty. Ženský hlas. Zdá se, že dobrý člověk skutečně ještě žije, pomyslela jsem si. Běžela jsem zahrádkou do pootevřených dvířek. Ženu jsem nikdy v životě neviděla.
Působila nesmírně sympaticky a přátelsky. Vyzvala mě, ať se převléknu u krbu, přinesla mi vlastní suché oblečení, uvařila čaj. Byla zkrátka taková, moc hodná.
Když už jsem byla v suché teplákové soupravě a seděla u čaje a sušenek, povídaly jsme si, jako bychom se znaly odmala. Nevadilo, že byla o něco starší než já. Opravdu jsme si rozuměly.
Přátelství
Jmenovala se Věra. Neměla lehký život. Otec jejího synka ji opustil, neplatil na něj, a dokonce je oba vyhnal z rodinné vily. Skončila v chatě a byla ráda, že má vůbec střechu nad hlavou.
Přesto neztrácela optimismus a snažila se dívat na svou nezáviděníhodnou situaci s humorem. Já jsem se neuměla dívat na vše pozitivně a s růžovými brýlemi, a tak jsem ji obdivovala.
Ani nevím, jak je to možné, ale staly se z nás prakticky ze dne na den velké kamarádky. Dost podstatně mi změnila život. Moje matka byla generál, otec mrzout, do té doby jsem se vlastně nikomu nesvěřovala.
Důvěrnou kamarádku jsem neměla, to se mi prozatím nepoštěstilo. Až když jsem se seznámila s Věrou, poznala jsem, jak je na světě hezky, když máte blízkou duši. Chodila jsem k ní často na návštěvu.
Trochu jsem se bála, zdali ji to neobtěžuje, ale ujistila mě, že je ráda, že jsme se našly. Zrodilo se hluboké, krásné přátelství, bez něhož jsem si už neuměla svůj život představit.
Vzdávám to
Byla o něco starší a uměla dobře poradit. A že já rady potřebovala! Vztahy jsem navazovala lehce, mužům jsem se líbila, neříkám, že ne, ale lepili se na mě samí takoví nepříliš perspektivní. Svěřovala jsem se Věře, ta mě ujišťovala, že jednou toho pravého určitě najdu.
Smála se, že sama také nemá svůj život pod kontrolou, peněz nebylo nazbyt, muž jejího života ji opustil a nechal samotnou s dítětem, chata měla slabé zdi a vytopit ji v zimě byl nelehký úkol, ale, jak říkám, vše brala sportovně.
Byly jsme si čím dál bližší. Chodívali jsme na výlety ve třech, Věra, já a její malý syn Marek. Přilnul ke mně, někdy mi žertem říkal máma číslo dvě. Vzpomínám si, že jsem mu kupovala i dárky k Vánocům a narozeninám.
Dodnes si vybavuji lodičku na dálkové ovládání. Pouštěli jsme si ji v jezírku na zahradě. Byl z ní celý pryč. Chodila jsem k nim i na Vánoce. Byli jsme skoro jako rodina, ač trošku zvláštní.
Stýkali jsme se pořád, ale pokud jsem se zrovna s někým seznámila, dělila jsem svůj čas poctivě mezi toho kterého muže a Věru s Markem. Ten se pak bohužel z mého života částečně vytratil, odjel studovat do Prahy, vídali jsme se daleko méně.
V té době jsem byla přesvědčena, že toho pravého sotva najdu. Táhlo mi na čtyřicet a veškeré dosavadní vztahy mi zkrachovaly. Zrovna jsem házela z balkonu kufr na prozatím posledního chlapíka, který mi dole nadával. Byl to agresivní alkoholik.
„To jsou kádry,“ řekla jsem o něco později Věře. „Holka zlatá, já to vzdávám. Nikoho už nenajdu a odteď ani nehledám. Přestalo mě to bavit. Jeden je horší než druhý.“ Vytryskly mi z očí slzy. Věra mi stiskla útěšně ruku a povídá: „Ale najdeš. Slibuji.
Něco mi říká, že ten pravý už skoro ťuká na dveře.“ Byla moc hodná. Uměla hezky utěšovat a uklidňovat.
Promoklá
A pak se to stalo. Přišel den, který jako bych už někdy prožila. Něco jako déjà vu. Příšerně lilo. Přívaly vody.
Černá nebesa se otevřela a se strašidelným hukotem dštila přívaly vody na chatovou osadu, řeka zešedla, rozvodnila se, zalila pěšinky, kudy se obvykle chodilo. Byla jsem zase už promoklá na kost.
Průtrž mračen se dostavila bez varování, meteorologové selhali, předpovídali slunečno. Proti mně běžel mladík v nepromokavém obleku. „Dostaneš zápal plic!“ volal. „Nesu ti pláštěnku, honem si ji oblékni.“ Podivila jsem se: „Marku, ty nejsi na koleji?
Díky, jsi hodný.“ Pospíchali jsme do chaty. V krbu plápolal oheň. Věra byla v práci. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsme si měli co povídat.
Vyprávěla jsem mu o svém posledním vztahu s alkoholikem, který chodil domů při měsíčku, a místo aby alespoň chodil tiše, rozbíjel schválně nádobí a kopal do nábytku. Smáli jsme se, i když to bylo smutné.
Vyprávěl, že chodil s holkou, která mluvila jenom o své kočce, o ničem jiném. Shodli jsme se, že oba patrně zůstaneme po zbytek života beznadějně osamělí. A pak jsme se na sebe podívali – zkrátka podívali jsme se na sebe tak nějak jinak než dřív. A slova jeho matky Věry, že ten pravý se brzy ukáže, se vyplnila.
Pořád spolu
Byl o necelých patnáct let mladší. Zrovna se připravoval na státní zkoušky. Celý život měl před sebou. Já byla stárnoucí ženská s mizerně placenou prací a garsonkou v paneláku, za sebou celou spoustu zpackaných vztahů a před sebou prázdnotu.
„Jestli se to dozví Věra…“ vypravila jsem ze sebe. „Máma to pochopí,“ přesvědčoval mě. „Je hodná.“ Zuřivě jsem vrtěla hlavou. Tohle Věra nepochopí. Pochopila by všechno, ale tohle ne. Jenomže Marek se chtěl naším vztahem pochlubit.
Byl zamilovaný a věřil, že to matce vysvětlí. Než jsem mu to stačila rozmluvit, přiznal se jí. Následovalo zemětřesení. Netušila jsem, že Věra dokáže takhle křičet. „Už tě nechci nikdy v životě vidět!“ ječela. „Byla jsi moje nejlepší kamarádka!
Ukradla jsi mi syna! Pro mě neexistuješ! Už nejsi! Zmiz mi z očí!“ Plakala jsem. Prosila ji, ať se mě snaží pochopit, ale vystrčila mě ze dveří a práskla jimi. Slyšela jsem, jak huláká na Marka: „Dobře si to rozmysli!
Jestli teď vyjdeš ze dveří, tak se sem už nevrátíš!“ Vyšel ze dveří, tiše je za sebou zavřel a vzal mě za ruku. „Jdeme,“ řekl tiše. Odpověděla jsem: „To není dobrý začátek společného života.“ Pokrčil rameny a řekl: „Teď už budeme pořád spolu.
V dobrém i zlém.“ Věra mi ale chyběla. Pomyšlení, že mě nenávidí, bylo trýznivé. V noci se mi o ní zdávalo, ve dne jsem postrádala její vtipkování, její smích, její pozitivní pohled na život. Jenomže Marek a já jsme byli k mému úžasu ideální pár.
I on však bez matky očividně strádal. Byl ovšem natolik ohleduplný, že mi o tom neřekl jediné slůvko.
Malý zázrak
Bylo to mezi námi zakázané téma. Bála jsem se začít o tom mluvit. Ale když jsem jakýmsi zázrakem i ve svém věku otěhotněla, poprvé jsem se o Věře zmínila. Řekla jsem mu: „Teď máme naději. Tohle tvou mámu obměkčí, uvidíš.“ Oči se mu rozjasnily.
Oba jsme doufali, že Věřina nenávist třeba roztaje. Oba jsme se za to modlili. K tomu, aby byl náš společný život skutečně šťastný, jsme Věru nutně potřebovali. Když jsem měla náročný porod za sebou a usínala vysílením, má poslední myšlenka patřila Věře.
Byli jsme s Markem domluveni, že na ni po dvou letech, co s námi nepromluvila, zazvoní a přivede ji k mé posteli. Hlavou se mi honilo: Co uděláme, když nepřijde? Ale to už se otevřely dveře a já ji uviděla. V očích se jí třpytily slzy.
Mlčky jsem jí položila dcerušku do náruče. Rozplakala se. „Jak se jmenuje?“ šeptala mezi vzlyky. „Věruška,“ řekl Marek. Opatrně položila holčičku do postýlky a vrhla se mi do náruče.
Dlouho jsme se objímaly. „Byla jsem tak hloupá,“ šeptala. „Tolik se mi po vás stýskalo. Odpustíš mi, prosím?“ Potom objala Marka.
Naďa (60), Zlínsko