Domů     Na světě je hezky, jen máte-li spřízněnou duši
Na světě je hezky, jen máte-li spřízněnou duši
8 minut čtení

Máma byla generál, táta mrzout. Nebylo komu se svěřovat, ani kamarádky jsem neměla. Potom jsem poznala Věru a vše bylo rázem jinak.

Pamatuji si na ten den, jako by to bylo včera. To nebyl obyčejný liják, ale průtrž mračen. Černá nebesa se otevřela a dštila přívaly vody, nemělo to konce.

Zastihlo mě to na cestě z nádraží domů, zkracovala jsem si ji přes chatovou osadu, a tam začalo to peklo. Déšť bičoval hladinu řeky, byl by to hezký pohled, kdybych hleděla z okénka některé z chat. Byla jsem úplně promočená. Uslyšela jsem volání:

„Pojďte se schovat, nebo dostanete zápal plic!“ Znělo to z nejbližší chaty. Ženský hlas. Zdá se, že dobrý člověk skutečně ještě žije, pomyslela jsem si. Běžela jsem zahrádkou do pootevřených dvířek. Ženu jsem nikdy v životě neviděla.

Působila nesmírně sympaticky a přátelsky. Vyzvala mě, ať se převléknu u krbu, přinesla mi vlastní suché oblečení, uvařila čaj. Byla zkrátka taková, moc hodná.

Když už jsem byla v suché teplákové soupravě a seděla u čaje a sušenek, povídaly jsme si, jako bychom se znaly odmala. Nevadilo, že byla o něco starší než já. Opravdu jsme si rozuměly.

Přátelství

Jmenovala se Věra. Neměla lehký život. Otec jejího synka ji opustil, neplatil na něj, a dokonce je oba vyhnal z rodinné vily. Skončila v chatě a byla ráda, že má vůbec střechu nad hlavou.

Přesto neztrácela optimismus a snažila se dívat na svou nezáviděníhodnou situaci s humorem. Já jsem se neuměla dívat na vše pozitivně a s růžovými brýlemi, a tak jsem ji obdivovala.

Ani nevím, jak je to možné, ale staly se z nás prakticky ze dne na den velké kamarádky. Dost podstatně mi změnila život. Moje matka byla generál, otec mrzout, do té doby jsem se vlastně nikomu nesvěřovala.

Důvěrnou kamarádku jsem neměla, to se mi prozatím nepoštěstilo. Až když jsem se seznámila s Věrou, poznala jsem, jak je na světě hezky, když máte blízkou duši. Chodila jsem k ní často na návštěvu.

Trochu jsem se bála, zdali ji to neobtěžuje, ale ujistila mě, že je ráda, že jsme se našly. Zrodilo se hluboké, krásné přátelství, bez něhož jsem si už neuměla svůj život představit.

Vzdávám to

Byla o něco starší a uměla dobře poradit. A že já rady potřebovala! Vztahy jsem navazovala lehce, mužům jsem se líbila, neříkám, že ne, ale lepili se na mě samí takoví nepříliš perspektivní. Svěřovala jsem se Věře, ta mě ujišťovala, že jednou toho pravého určitě najdu.

Smála se, že sama také nemá svůj život pod kontrolou, peněz nebylo nazbyt, muž jejího života ji opustil a nechal samotnou s dítětem, chata měla slabé zdi a vytopit ji v zimě byl nelehký úkol, ale, jak říkám, vše brala sportovně.

Byly jsme si čím dál bližší. Chodívali jsme na výlety ve třech, Věra, já a její malý syn Marek. Přilnul ke mně, někdy mi žertem říkal máma číslo dvě. Vzpomínám si, že jsem mu kupovala i dárky k Vánocům a narozeninám.

Dodnes si vybavuji lodičku na dálkové ovládání. Pouštěli jsme si ji v jezírku na zahradě. Byl z ní celý pryč. Chodila jsem k nim i na Vánoce. Byli jsme skoro jako rodina, ač trošku zvláštní.

Stýkali jsme se pořád, ale pokud jsem se zrovna s někým seznámila, dělila jsem svůj čas poctivě mezi toho kterého muže a Věru s Markem. Ten se pak bohužel z mého života částečně vytratil, odjel studovat do Prahy, vídali jsme se daleko méně.

V té době jsem byla přesvědčena, že toho pravého sotva najdu. Táhlo mi na čtyřicet a veškeré dosavadní vztahy mi zkrachovaly. Zrovna jsem házela z balkonu kufr na prozatím posledního chlapíka, který mi dole nadával. Byl to agresivní alkoholik.

„To jsou kádry,“ řekla jsem o něco později Věře. „Holka zlatá, já to vzdávám. Nikoho už nenajdu a odteď ani nehledám. Přestalo mě to bavit. Jeden je horší než druhý.“ Vytryskly mi z očí slzy. Věra mi stiskla útěšně ruku a povídá: „Ale najdeš. Slibuji.

Něco mi říká, že ten pravý už skoro ťuká na dveře.“ Byla moc hodná. Uměla hezky utěšovat a uklidňovat.

Promoklá

A pak se to stalo. Přišel den, který jako bych už někdy prožila. Něco jako déjà vu. Příšerně lilo. Přívaly vody.

Černá nebesa se otevřela a se strašidelným hukotem dštila přívaly vody na chatovou osadu, řeka zešedla, rozvodnila se, zalila pěšinky, kudy se obvykle chodilo. Byla jsem zase už promoklá na kost.

Průtrž mračen se dostavila bez varování, meteorologové selhali, předpovídali slunečno. Proti mně běžel mladík v nepromokavém obleku. „Dostaneš zápal plic!“ volal. „Nesu ti pláštěnku, honem si ji oblékni.“ Podivila jsem se: „Marku, ty nejsi na koleji?

Díky, jsi hodný.“ Pospíchali jsme do chaty. V krbu plápolal oheň. Věra byla v práci. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsme si měli co povídat.

Vyprávěla jsem mu o svém posledním vztahu s alkoholikem, který chodil domů při měsíčku, a místo aby alespoň chodil tiše, rozbíjel schválně nádobí a kopal do nábytku. Smáli jsme se, i když to bylo smutné.

Vyprávěl, že chodil s holkou, která mluvila jenom o své kočce, o ničem jiném. Shodli jsme se, že oba patrně zůstaneme po zbytek života beznadějně osamělí. A pak jsme se na sebe podívali – zkrátka podívali jsme se na sebe tak nějak jinak než dřív. A slova jeho matky Věry, že ten pravý se brzy ukáže, se vyplnila.

Pořád spolu

Byl o necelých patnáct let mladší. Zrovna se připravoval na státní zkoušky. Celý život měl před sebou. Já byla stárnoucí ženská s mizerně placenou prací a garsonkou v paneláku, za sebou celou spoustu zpackaných vztahů a před sebou prázdnotu.

„Jestli se to dozví Věra…“ vypravila jsem ze sebe. „Máma to pochopí,“ přesvědčoval mě. „Je hodná.“ Zuřivě jsem vrtěla hlavou. Tohle Věra nepochopí. Pochopila by všechno, ale tohle ne. Jenomže Marek se chtěl naším vztahem pochlubit.

Byl zamilovaný a věřil, že to matce vysvětlí. Než jsem mu to stačila rozmluvit, přiznal se jí. Následovalo zemětřesení. Netušila jsem, že Věra dokáže takhle křičet. „Už tě nechci nikdy v životě vidět!“ ječela. „Byla jsi moje nejlepší kamarádka!

Ukradla jsi mi syna! Pro mě neexistuješ! Už nejsi! Zmiz mi z očí!“ Plakala jsem. Prosila ji, ať se mě snaží pochopit, ale vystrčila mě ze dveří a práskla jimi. Slyšela jsem, jak huláká na Marka: „Dobře si to rozmysli!

Jestli teď vyjdeš ze dveří, tak se sem už nevrátíš!“ Vyšel ze dveří, tiše je za sebou zavřel a vzal mě za ruku. „Jdeme,“ řekl tiše. Odpověděla jsem: „To není dobrý začátek společného života.“ Pokrčil rameny a řekl: „Teď už budeme pořád spolu.

V dobrém i zlém.“ Věra mi ale chyběla. Pomyšlení, že mě nenávidí, bylo trýznivé. V noci se mi o ní zdávalo, ve dne jsem postrádala její vtipkování, její smích, její pozitivní pohled na život. Jenomže Marek a já jsme byli k mému úžasu ideální pár.

I on však bez matky očividně strádal. Byl ovšem natolik ohleduplný, že mi o tom neřekl jediné slůvko.

Malý zázrak

Bylo to mezi námi zakázané téma. Bála jsem se začít o tom mluvit. Ale když jsem jakýmsi zázrakem i ve svém věku otěhotněla, poprvé jsem se o Věře zmínila. Řekla jsem mu: „Teď máme naději. Tohle tvou mámu obměkčí, uvidíš.“ Oči se mu rozjasnily.

Oba jsme doufali, že Věřina nenávist třeba roztaje. Oba jsme se za to modlili. K tomu, aby byl náš společný život skutečně šťastný, jsme Věru nutně potřebovali. Když jsem měla náročný porod za sebou a usínala vysílením, má poslední myšlenka patřila Věře.

Byli jsme s Markem domluveni, že na ni po dvou letech, co s námi nepromluvila, zazvoní a přivede ji k mé posteli. Hlavou se mi honilo: Co uděláme, když nepřijde? Ale to už se otevřely dveře a já ji uviděla. V očích se jí třpytily slzy.

Mlčky jsem jí položila dcerušku do náruče. Rozplakala se. „Jak se jmenuje?“ šeptala mezi vzlyky. „Věruška,“ řekl Marek. Opatrně položila holčičku do postýlky a vrhla se mi do náruče.

Dlouho jsme se objímaly. „Byla jsem tak hloupá,“ šeptala. „Tolik se mi po vás stýskalo. Odpustíš mi, prosím?“ Potom objala Marka.

Naďa (60), Zlínsko

Související články
3 minuty čtení
Když se mi vybaví Marie, jako první vidím její smích. Rozléhal se po celé ulici, byl nakažlivý jako jarní radost. Už 30 let jen vzpomínám. Znaly jsme se od školky, ale nejvíc jsme si byly blízké na střední. V létě jsme sedávaly na lavičce před jejím domem, v ruce měly ta kulatá lízátka, která byla buď jahodová, nebo citronová. Probíraly jsme celý svět. Kluky, hudbu, sny. Byla vždycky odvážnější
3 minuty čtení
Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.
3 minuty čtení
Šedesátka už mi klepe na dveře. Vnoučata nemám a ani mít nebudu, sama jsem totiž nikdy neměla děti. Tolik jsem však chtěla. Jmenoval se Ondřej a byl jen o pár měsíců starší než já. Bydlel nedaleko od nás a znali jsme se snad odmalička. Pokud mi ještě paměť dovolí dostat se do našich školních let, vidím tlupu veselých rošťáků, mezi nimi okatou černovlasou holčičku se dvěma copy a modrookého hube
3 minuty čtení
Je to hrozná nemoc. Bere vám slova, paměť a mění vás v jiného člověka. Alzheimer mi vzal kamarádku z dětství. Poprvé jsme se viděly v první třídě. Seděla v lavici přede mnou, copánky stažené červenou mašlí. Sylva se jmenuje. Skamarádily jsme se a od té první třídy jsme se staly nerozlučnými. Byla to kamarádka, která znala všechny moje lásky, pády, ztráty i vítězství. Chodily jsme spolu na tanco
2 minuty čtení
Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let spole
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Vejce plněná kaviárem
tisicereceptu.cz
Vejce plněná kaviárem
Luxusní pochutina třeba na večírky. Trochu ze staré školy, možná, ale ani tak chuťově nezklame! Suroviny na 4 porce 1 balení červeného či černého kaviáru (cca 80–95g) 8 vajec 100 g másla sard
První sluchátka Hermés inspirovala slavná kabelka
epochalnisvet.cz
První sluchátka Hermés inspirovala slavná kabelka
Vůbec první sluchátka od módního domu Hermès byla vyrobena experimentálním laboratoří Hermès Ateliers Horizons. Elegantní gadget si vyžádal dva roky vývoje a chlubí se ručně šitou hovězí kůží a kovovými povrchovými úpravami inspirovanými ikonickou kabelkou Kelly. A tomu odpovídá i cena 315 000 korun. Značka Hermès se poprové ponořila do světa prémiového zvuku a
Boudová a Tuna: Řeknou si ano, nebo se rozloučí?
nasehvezdy.cz
Boudová a Tuna: Řeknou si ano, nebo se rozloučí?
Nela Boudová (57) a Jan Tuna (52) léta žili bez společné domácnosti. Teď asi herečce dochází trpělivost a chtěla by to změnit. Ale není už pozdě na velká gesta? Herečka, známá ze seriálu ZOO Nové z
ROUDNICKÉ VINOBRANÍ
epochanacestach.cz
ROUDNICKÉ VINOBRANÍ
Letos poprvé podle nového konceptu – přímo v historickém jádru města a pro všechny zcela zdarma. Hlavní program se odehraje na Karlově a Husově náměstí. Návštěvníci se mohou těšit na víno, burčák, pestrý street food i tradiční staročeský jarmark. http://kulturaroudnice.cz/akce/355731-nahled.html  
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Mýty moderní doby: Zázračné amulety a záhady Turínského plátna
enigmaplus.cz
Mýty moderní doby: Zázračné amulety a záhady Turínského plátna
Jsou technologie a víra kompatibilní? V japonské čtvrti Akihabara se zdá, že ano. Zdejší šintoistický chrám nabízí amulet, který má chránit počítače před viry a jinými problémy. Tento moderní přístup
Sofistikované vrstvení
iluxus.cz
Sofistikované vrstvení
Ve světě módy platí jedno pravidlo: styl je způsob, jak říci světu, kdo jste – bez jediného slova. A právě sofistikované vrstvení šperků se stává nástrojem sebevyjádření, který oslavuje individualitu,
Budoucího českého astronauta Aleše Svobodu čeká trénink přežití na moři i parabolický let ve stavu beztíže
21stoleti.cz
Budoucího českého astronauta Aleše Svobodu čeká trénink přežití na moři i parabolický let ve stavu beztíže
Stíhací pilot a člen záložního týmu astronautů Evropské kosmické agentury (ESA) Aleš Svoboda nastupuje do druhé etapy své přípravy na budoucí misi do vesmíru. Osm týdnů intenzivního tréninku v Kolíně
Muslimské Waterloo: K triumfu křesťanům pomohl pastýř
historyplus.cz
Muslimské Waterloo: K triumfu křesťanům pomohl pastýř
Tábor, odkud sleduje vývoj bitvy, nechal obehnat palisádou. Kolem ní rozestavil příslušníky své elitní černošské gardy. Jenže navarrské rytíře nikdo a nic nezastaví. Skrze muslimské voje si prosekají cestu až na vrchol kopce a vrhnou se na Miramamolinův stan. Chalífa propadne panice a z bojiště raději uprchne. Tisíce svých vojáků nechá napospas rozzuřeným křesťanům!   Muslimové
Ocitla jsem se s Adélkou v minulosti?
skutecnepribehy.cz
Ocitla jsem se s Adélkou v minulosti?
Ztratila jsem se v mlze i s vnučkou, stalo se to v lese nedaleko zříceniny. Najednou jsme začaly potkávat divné lidi v historických kostýmech… Zaslechla jsem mnoho příběhů o hradech, kde se to duchy jen hemží. Dokonce znám dva lidi, kteří mi přísahali, že v těch místech zažili něco podivného. Moc jsem těm povídačkám nevěřila, až se mi jednou něco takového stalo.
Baklava – sladký dezert z ořechů a medu
nejsemsama.cz
Baklava – sladký dezert z ořechů a medu
Baklava je vrstvený dezert z filo těsta plněný ořechy a přelitý sladkým sirupem. Skvost pro milovníky orientálních sladkostí. Ingredience: 1 balení filo těsta 200 g vlašských ořechů 100 g mandlí 100 g másla 1 lžička skořice 200 g cukru 150 ml vody 3 lžíce medu šťáva z 1/2 citronu Postup: Nasekejte ořechy a smíchejte se skořicí. Vrstvěte filo těsto s máslem a ořechy, zakončete těstem. Nakrájejte
Příběh Titanicu, který se stal mementem a fascinací pro generace
epochaplus.cz
Příběh Titanicu, který se stal mementem a fascinací pro generace
Příběh Titanicu, největšího parníku své doby, je jedním z nejznámějších námořních příběhů v historii. Jeho první a zároveň poslední plavba v dubnu 1912 skončila tragédií, která si vyžádala životy více než 1500 lidí. Od té doby se stal Titanic mementem a fascinací pro generace. V tomto článku se podíváme na jeho příběh a na to,