Moje kolegyně byla pořádná potvora, to se nedá jinak říct. Nestačilo jí, že mi vyfoukla povýšení, které jsem si zasloužila. Ona mě i pomlouvala!

Vymýšlela drby! Ten poslední ale přehnala. Namluvila mému manželovi, že asi někoho mám. A bohužel to ani nebyla pravda. S manželem jsme už dávno nebyli jako dvě hrdličky, co by také člověk po třiceti letech chtěl. Ale měli jsme se celkem rádi. O nevěře nemohla být vůbec řeč!

Zajímaly ho jen známky

Věřím, že i manžel mi byl věrný. Byl to zažraný filatelista a byl stále jen zalezlý doma. U těch svých známek. Netuším, co na nich pořád zkoumal. Někdy jsem se úplně lekla, když měl lupu před okem a pohlédl na mě ke dveřím.

Oko měl obrovské jako nějaký jednooký leguán. Já zase sledovala svoje oblíbené seriály a chodila pomáhat dceři s vnučkou. A do toho ta moje proradná kolegyně. Nabulíkovala manželovi samé nesmysly a on jim málem uvěřil.

Toužila jsem po odvetě

„To jí musím vrátit,“ napadlo mě. Prostě jsem chtěla, aby si holka také užila nějakého toho vysvětlování. Ten její byl pěkný pruďas, a tak jsem předpokládala, že jí to tak snadno neprojde, pokud si bude myslet, že mu ženuška zahýbá.

Jenže na nějaké udávání nebo psaní anonymů jsem nebyla. Přišlo mi to příliš teatrální. A zlomyslné. Chtělo to něco chytřejšího… Jen takové nenápadné indicie… První, co mě napadlo, byl pěkný pánský kapesník. Navoněla jsem ho manželovým svátečním parfémem.

Drahým. Dostal ho kdysi od dcery a od té doby si ho šetřil. Navoněný kapesník jsem podstrčila kolegyni na dno kabelky.

Jako že ho tam někdo (její domnělý milenec, samozřejmě) zapomněl. Čekala jsem, co se bude dít, ale nedělo se vůbec nic. Asi jí ten její nešacoval kabelku. Škoda!

Dlouho se nic nedělo

Do kapsy kabátku jsem jí vložila účet z restaurace. Nechala jsem si ho vystavit v době, kdy byla ve fitku. Chodila tam s další kolegyní pravidelně každý týden. Ani potom se ale nic nedělo. Nezbývalo než přitvrdit.

Na kartičku z ručního papíru jsem napsala vzkaz: „Zítra u kina!“ Ale kam ji dát, aby si toho konečně ten její všiml? Pomohla mi náhoda. Po polední pauze přitáhla kolegyně naditou tašku. Prý pospíchá z práce domů, tak si nakoupila místo oběda.

„Hurá!“ zaradovala jsem se a cedulku vhodila mezi balíčky jídla. Konečně jsem se dočkala! Cedulka byla objevena! Kolegyně strávila odpoledne vysvětlováním a odvracením rozvodu. Vůbec nechápala, co se děje. Ale já jí to „čestně“ vysvětlila. Byly jsme si kvit.

Přestala mě pomlouvat, docela jsme se skamarádily. To kvůli nové pracovní posile. Mladé blonďaté kočičce. Bojíme se jí obě!

Lucie M. (60), Zlín