Ležela jsem v kómatu. Náhle jsem uslyšela krásnou melodii. Plula jsem vzduchem za tím zvukem, až jsem našla cestu zpátky na svět.

Když mi bylo čtyřicet let, vraceli jsme se s kolegou ze služební cesty na Moravě. Stmívalo se a pršelo. Už jsme nebyli daleko od domova, když dostal na namoklé vozovce smyk a já si pak už nic nepamatuji.

Vnímala jsem, jak ležím na sedadle spolujezdce, necítila jsem ale žádnou bolest, jen jsem viděla samu sebe, jak tam nehybně ležím a kolega se mnou marně třese.

Pomalu jsem se vznášela a levitovala si nad kapotou. Přiběhli nějací lidé. Hystericky pobíhali kolem auta, někdo z nich volal mobilem, a mně to bylo jedno.

Chtěla jsem do nebe

Sanita odvážela moje tělo, letěla jsem za ním tak trochu proti své vůli, jako bych byla s ním spojena nějakým magnetismem. Chtěla jsem nahoru k nebi a jakási síla mě táhla za sanitou.

Najednou jsem byla uvězněná na operačním sále mezi zářivkami u stropu a pak se táhla jako stín za svým tělem na oddělení plné přístrojů. Znechuceně jsem tam visela v prostoru a prosila boha o propustku, abych mohla k němu.

Přání odejít

Je zvláštní, že jsem v tu chvíli nemyslela na své děti ani na manžela, ani na rodiče, jak moc jim všem ublíží, když nebudu. Myslím, že jsem si v tu chvíli ani neuvědomovala, že je mám. Nikdy bych nevěřila, že mi to bude tak jedno.

Jediné moje přání bylo odejít. Když tam ke mně přišel manžel i maminka, která plakala, křičela jsem na ně ze stropu, ať nebrečí a nechají mě jít. Nikdo mě ale neslyšel. Až jsem najednou uslyšela hudbu.

Hudba mě omámila

Tak nádhernou melodii jsem nikdy neslyšela. Housle plakaly a volaly mě za sebou. Letěla jsem za tím zvukem dlouhou chodbou jako v nějakém klášteře, vysoké sklenuté stropy, tlumené světlo po stěnách, až jsem vlétla do temné místnosti bez oken.

Uprostřed stála žena a hrála na housle. Její obličej mě rozplakal. Znala jsem tu ženu, ale nevěděla jsem odkud. Moje duše před ní poklekla a sklonila hlavu a žena hrála dál.

Jak jsem poslouchala tu tklivou píseň, najednou jsem začala vnímat nejen noty, ale slova. Ty housle zpívaly píseň o sobecké matce a špatné manželce a nevděčné dceři a intrikánce. Moje duše se svíjela bolestí, protože jsem v tom všem poznávala sebe.

Ne, už to nechci dál poslouchat. Chtělo se mi utéct, ale byla jsem jako přikovaná, chtěla jsem si zacpat uši, ale neměla jsem ruce. Moje tělo bylo vzduch.

Nehoda mě změnila

Žena hrála dlouho, pak se na mě podívala a řekla: „Pochopila jsi?“ Kývala jsem hlavou, že ano. „Tak běž a naprav to!“ Žena se po mně ohnala smyčcem a já letěla jako o závod zpátky do svého těla. Za pár dní jsem se z kómatu probrala a ten sen si pamatovala. Myslím, že se tou nehodou ze mě stal jiný, lepší člověk.

Lucie K. (59), Plzeň