Myslely jsme, že někdo volá o pomoc, tak jsme mu ji zavolaly. Byl to omyl, díky kterému jsem poznala svého muže.
S Janou, mojí sestřenicí, jsme se po mnoha letech vypravily do míst, kam jsme jako malé holky jezdily pravidelně k prarodičům. Chtěly jsme tam strávit několik dní. Ubytovaly jsme se v pěkném penzionu.
„Co kdybychom se podívaly do toho lesa, kam jsme chodily na maliny?“ navrhla Jana. Vzaly jsme si krabičky od svačin a vyrazily jsme. Za chvíli jsme je měly plné, a tak jsme dostaly nápad, vyškrábat se do šíleného kopce, odkud byl kdysi krásný výhled.
Volání o pomoc
Najednou ticho v lese prořízl hlasitý výkřik: „Pomoc!“ „Slyšela jsi to? Někdo volá o pomoc, asi se mu stal úraz,“ řekla jsem Janě. Rozhlížely jsme se okolo, nikoho jsme ale neviděly. Za chvíli se to ozvalo znovu. Byl to mužský hlas.
„Kde jste, už k vám jdeme!“ křičely jsme z plných plic. Zase bylo ticho. „Zkusíme se rozdělit, třeba toho nešťastníka rychleji najdeme,“ napadlo Janu. „Já mám strach, co když tu nebyl sám a někdo mu ublížil, zůstaneme raději spolu,“ řekla jsem.
Zavolala jsem policii a záchranku
Stoupaly jsme společně nahoru na kopec s tím, že na toho zraněného (nebo přepadeného) muže narazíme. Fantazie mi pracovala naplno. Zase se ozval ten výkřik. „Zavoláme záchranku nebo policajty, oni už ho najdou,“ řekla jsem.
Zatímco se Jana rozhlížela, vytáhla jsem mobil a vytočila stopadesátosmičku a záchranku. Konečně jsme dorazily na vrchol kopce. Žádný zraněný nešťastník tam ale nebyl! Leželo tam vytěžené dřevo, dva muži připevnili kmen stromu za koně.
Zbytečný výjezd
Jeden popadl otěže, pobídl s nimi koníka, zakřičel: „Pomoz!“ a dopravil s ním kládu dolů, kde na lesní cestě čekal další pracovník, který ji uvolnil a kůň se vydal zpět nahoru pro další. Pak se povel „pomoz!“ opakoval.
Mezitím stihlo do lesa přijet policejní auto a z něj vystoupili dva policisté. Lesní dělníci se divili, co tam chtějí, a my dvě trnuly hrůzou, zda nedostaneme pokutu za zbytečný výjezd.
Vše ale dobře dopadlo. Policista odvolal sanitku, která byla už na cestě. „Lidé jsou dnes dost lhostejní, někteří raději dělají, že nic nevidí a neslyší,“ prohlásil.
Šťastně vdaná
Nakonec nás policisté vzali autem zpět do městečka. A věřte, nebo ne, já jsem za toho mladšího šťastně vdaná už přes dvacet let.
Když se naše dcera zeptala, kde jsme se s jejím tátou poznali, dost se té historce smála a řekla, že je ráda, že má tak báječné rodiče.
Markéta H. (57), Břeclav
