Na sportovním táboře jsem se v deseti letech seznámila s Filipem. Stali jsme se kamarády. Ale kvůli nehodě jsem ho pak přes deset let neviděla.

Vyrostla jsem na vesnici a příroda pro mě byla druhý domov. S rodiči jsem snad každý víkend byla někde venku. Táta i máma byli hodně sportovně založení, každý víkend jsme jezdili na různé výlety po okolí.

Bydleli jsme daleko od města, a tak jsem byla odkázaná buď na autobus, nebo na auto. K pátým narozeninám jsem dostala svoje první dětské bleděmodré kolo. Úplně jsem si ho zamilovala. Jezdila jsem na něm všude – do školy, do knihovny, na návštěvy za prarodiči.

Báječný nápad

Bylo to na začátku prázdnin, kdy se naši rozmýšleli, co se mnou. Nakonec se rozhodli poslat mě na tábor. Jenže já jsem na obyčejný tábor nechtěla. A proto pro mě táta vymyslel speciální tábor. „Lenko, pojedeš na cyklo tábor.

Zrovna tuhle jsem o jednom takovém v rádiu slyšel. Tam budeš na kole od rána do večera. A třeba si tam najdeš podobně naladěné kamarády.“ Byla jsem radostí bez sebe a už jsem se nemohla dočkat.

Pekelný výlet

Na konci července mi mělo být jedenáct. Na táboře bylo celkem asi třicet dětí, byly tam starší i mladší. Vedoucí byl ne moc starý kluk, mohlo mu být tak osmnáct, devatenáct let, ale byl na kole jako ďábel.

Hned druhý den po příjezdu nám naplánoval cyklo túru, která nás měla asi úplně zničit. Vymyslel dlouhou trasu po silnici, přes pole a les a nakonec na vyhlídku, která byla dobrých pět kilometrů do pěkného stoupáku. Půlka oddílu mu tam odpadla a mně v polovině spadl řetěz.

Přijel mi na pomoc

Holky z chatky už byly ty tam, zůstala jsem na cestě úplně sama. Nikdy jsem nebyla zvyklá brečet, ale jak se pomalu smrákalo, už jsem začínala mít trochu nahnáno. Ale najednou jsem na cestě uviděla kluka na kole, jak ke mně přijíždí a vesele na mě mává.

„Hej, počkej, pomůžu ti,“ volal na mě. „Jsem Filip, z druhého oddílu.“ „Já jsem Lenka, těší mě.“ A tak jsme se poprvé s Filipem potkali a od té doby jsme bez sebe nedali ani ránu. Stal se mým nejlepším kamarádem a možná i tajnou platonickou láskou.

Sportovní dvojka

Strávila jsem s Filipem půlku tábora. Když jsme zrovna nebyli na vyjížďkách, chodili jsme se procházet do přírody, povídali jsme si, koupali jsme se v rybníku. Filip mi vyprávěl, že chce studovat peďák a chce jednou učit, já jsem zase chtěla zpívat.

Vůbec jsme si nepřipouštěli, že jednoho dne tábor prostě skončí a my se budeme muset rozloučit.

Narozeninová vybíjená

Na den svých jedenáctých narozenin nezapomenu. Ztratila jsem tenkrát dvě věci. Přední zub a Filipa. Ta druhá ztráta byla mnohem bolestivější. Vedoucí tábora měl skvělý plán, že si zahrajeme narozeninovou vybíjenou. Při jednom takovém hodu mě ale trefila kamarádka Dáša.

Odvezli mě do nemocnice

Chvilku jsem necítila nic, pak jsem měla pusu plnou krve a omdlela jsem. Odvezli mě do nemocnice, tam mi řekli, že jsem přišla o přední zub, zavolali mým rodičům, ti si pro mě přijeli a odvezli mě domů.

Dáša se mi pak přijela omluvit, samozřejmě jsem jí to odpustila, ale Filipa ani svoje milované kolo jsem už neviděla.

Na stejném místě, ale v jiné roli

Uběhlo deset let. Bylo mi jednadvacet a zrovna jsem se rozcházela s přítelem. Na vztahy jsem měla smůlu, nikdo nechtěl akční holku, která chce pořád někde lítat. Co asi „můj“ Filip dělá? Učí, jak chtěl? Potkáme se ještě někdy?

Od doby vyraženého zubu jsme si nenapsali ani jsme se neviděli. Bylo to v polovině srpna, kdy mi volala Dáša, se kterou jsem zůstala v kontaktu, že měla jet jako vedoucí na jeden sportovní tábor, ale že jí do toho něco vlezlo.

„Vezmi to za mě, jsou to jenom dva týdny!“ prosila mě. Proč ne, řekla jsem si, aspoň si zavzpomínám na dětská léta. „Díky moc, bude se ti tam líbit, aspoň tam Fíla nebude sám. Přijde pro tebe na nádraží,“ informovala mě Dáša ještě před mým odjezdem.

Setkání po letech

„Kdo je Fíla?“ ptala jsem se jí, ale ona se jen do telefonu tak zvláštně zasmála a pak zavěsila. To jméno, říkala jsem si. To by byla ale náhoda… Ale náhody přece neexistují. Když vlak dorazil do stanice, skoro jsem nedýchala.

Na peronu stál vysoký kluk sportovní postavy a opíral se o mé dětské bleděmodré kolo, které jsem si tenkrát na tom táboře zapomněla! Rozechvělá a nejistá jsem vystoupila z vlaku a v momentě, kdy se naše oči setkaly, jsem začala plakat.

„Tak jsi za mnou přece jenom přijela. I když ne na kole,“ rozesmál se a já mu skočila kolem krku. „Promiň, nevím, proč jsem se jako kluk tak zachoval, ani nevíš, jak jsi mi chyběla!“ zašeptal a srdečně mě objal.

„Už se s tebou nechci nikdy takhle neplánovaně rozloučit!“ Políbil mě a já věděla, že je to navždy.

Spolu už napořád

S Filipem jsme se pak už opravdu nikdy nerozloučili. Máme spolu dvě krásné děti a na cestě je už naše první vnoučátko. Založili jsme si, jak jsme kdysi chtěli, cyklistický klub a pořádáme výlety a akce pro stejně naladěné amatérské sportovce, jako jsme my dva.

Filip si taky splnil svůj dětský sen – stal se učitelem na sportovním gymnáziu a pro svou trpělivost, nadhled a humor byl jedním z nejoblíbenějších učitelů na škole.

A Dáša je naše rodinná přítelkyně už tolik let. Nebýt totiž tenkrát její prozřetelnosti, nikdy bychom se s Filipem už nepotkali.

Lenka V. (54), Praha