Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem bratra opět spatřila. Byl už velký, já také. Kolik času jsme ztratili.

Jsou věci, které nepochopíte nikdy. Jako dítě nevíte, pak leckoho omlouváte, že nemohl jinak. Když však zjistíte, o co vás připravil, pochopení opět mizí.

Celý život mne to trápilo

To, co mně a Kájovi udělala rodina, jí nikdy neodpustím. Je to jako dnes. Intenzivnější pocit ze shledání než z loučení. Snad dítě unese víc.

Možná je naivní a myslí si, že to je na chvíli, i když někteří tvrdí opak. Nyní myslím na moment, kdy jsem před pěti lety čekala na nádraží, až přijede brácha.

Proč odjela beze mne?

Ironií osudu jsem stála na tom samém místě, kde jsme se před 50 lety viděli naposledy. Byla jsem moc malá a nechápala jsem, proč do toho vlaku s babičkou nenastoupíme. Jen brácha Kája šel s nějakou paní. Mávali jsme si, on se díval smutně z okýnka. Proč?

Však jede na výlet. To jsem si naivně myslela. Pak se vlak dal do pohybu a Kája mi zmizel. S babičkou jsme odcházely. Držela mne za ruku, ale nemluvila. Byla smutná a já se bála na něco zeptat. Tušila jsem, že je něco špatně. Ale v tom věku jsem si neuměla dát souvislosti dohromady.

Rozvrácená rodina

Vlastního tátu jsem jako dítě neznala, protože než jsem se stačila narodit, skončil ve vězení. Žili jsme jen s mámou a právě starším Kájou. Otce si tak nevybavuji, zato některé strejdy ano.

Jedni byli fajn, legrace s nimi byla, ti další byli protivní a asi jim děti vadily. V jistých chvílích jsme vadili s bráchou i mámě, takže se Kája o mne staral. Stala se z nás pevná dvojka. Jednoho dne jsme se s Kájou probudili a máma nikde.

Čekali jsme, že třeba přijde z nákupu, ale nic se nestalo. Když se blížila noc, bratr šel k sousedům. Ti zalarmovali bezpečnost. Máma prostě odešla neznámo kam. A co my?

Odešla bez rozloučení

Nebylo to snadné, protože se musely vyřídit nějaké formality, takže jsme si museli sbalit nějaké hračky a strávili jsme noc v dětském domově. Byli jsme oba vyděšení a celou situaci jsme nechápali. Ale jak jsem psala, byli jsme parťáci a byli jsme si oporou.

Babička, kterou jsme neznali

V dětském domově jsme naštěstí strávili jen týden. Některé děti byly fajn, našli se ale i sígři, kteří nové členy nechtěli přijmout. Však jsem na ně při odchodu vyplázla jazyk. Tehdy pro nás totiž přišla paní, která nám vysvětlila, že je naše babička.

Nikdy v životě jsme ji neviděli. Byla maminkou naší mámy. Jelikož se ale se životem své dcery nemohla smířit, nestýkala se s ní, ale ani s námi.

Bohužel jsme spolu nevydrželi

U babičky nám bylo dobře. Vím, že se o nás starala, jak nejlépe dovedla, ale přece jen byla starší a na dvě děti nestačila. Kája tak šel zpátky do dětského domova. Tehdy to byl ten okamžik, kdy odjel vlakem. Daleko, protože u nás v okolí nebylo místo.

Tehdy jsme se rozdělili. Jen kvůli tomu, že se matka rozhodla odejít. A kvůli tomu, že náš otec byl líný bídák a nezajímal se o nás.

Opět dětský domov

Babiččin zdravotní stav se bohužel velmi zhoršil. I když slibovala, že bráchu navštívíme, nebyly jsme za ním ani jednou. Ona pak skončila v nemocnici a zemřela.

Já se opět dostala do děcáku, bohužel zcela jiného, než byl bratr. A jak jsem byla ještě malá, neuměla jsem si poradit, jak ho najít. Ztratili jsme se.

Stěhování sem a tam

V dětském domově jsem nakonec zůstala až do dospělosti. Tehdy jsem byla rozhodnutá bráchu najít, jenže jsem zjistila, že ho adoptovala nějaká rodina, která pak vycestovala do Belgie. Tím se naše kontakty definitivně zpřetrhaly.

Už jsem vzdala naději to někdy zkusit obnovit. Řekla jsem si, že si zařídím novou rodinu a nikdy nedopustím, aby mé děti trpěly. Cesta to byla dlouhá. Za láskami jsem se stěhovala z Čech na Moravu, pak zase zpět.

Stále tam někde byl

Nakonec jsem si vzala Karla. Náhoda? Na svatbě jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby mne můj ochránce (bratr) Kája předal mému muži, také Kájovi. Mrzí mne dodnes, že u toho brácha nebyl. S Karlem jsme založili rodinu, na minulost jsem skoro zapomněla.

Když ale starší děti povyrostly, chtěly vědět něco o mém dětství. O jejich babičce a dědovi. Nedalo se vyhnout ani bratrovi. „A ploč ho nehledáš?“ zeptal se naivně můj malý synek. Tehdy jsem si řekla, že to znovu zkusím.

Trvalo to tolik let

Hledání nebylo snadné. Za minulého režimu se s dokumentacemi moc nepárali, obzvlášť když nějaké zařízení skončilo. Mé hledání bylo plné neúspěchů. S přestávkami mi to trvalo další spousty let. Čas shledání nadešel po půl století.

Přesto se něco smrsklo v kratší smyčku. Vybavuje se mi blonďatá hlava brášky, jak odjíždí, když vidím, jak na mne hledí prošedivělý pán. Ano. Kája. Mávám mu na přivítanou. Přijel z Belgie.

Jitka L. (60), Tábor