Jednou jsem kamarádce řekla, že žiji nudný život. Tak ráda bych to vzala zpět! Bohužel je pozdě.

Ta bolest je nepopsatelná. I když si uvědomujete, jaká to je tragédie, nikdy zcela nepochopíte, dokud to nezažijete. Bohužel to vím. Přišla jsem o dítě. Nepomáhá nic. Chcete tu být pro rodinu, ale pak se vás zmocní pláč, stesk, otázky, proč zrovna vy.

Napadne vás, že byste šli za svým dítětem. Nechcete ublížit těm, kteří tu zůstali. Tak vás ty myšlenky přejdou. Ale pak už nemůžete dál. A přemýšlíte čím dál víc, jak odejít. Já si promyslela, že si vezmu dostatečnou dávku prášků, a pak prostě jen usnu. Když jsem si uvědomila, že usínám, najednou ze mě vše spadlo.

Byli jsme skvělá rodina

Konečně žádné trápení. Byl to zvláštní pocit. Říkala jsem si, jestli se setkám s dcerou. Jenže najednou jsem uslyšela křik. Byl to můj zeť. Ptal se, co jsem udělala.

Pak už si nepamatuju nic. Probrala jsem se až v nemocnici. Ty prázdné stěny dokonale charakterizovaly můj život. Prázdný a bez života.

Rodinná tragédie

Zeť stál u mé postele a byl vyděšený. Ztratil ženu, a i když jsem pro něj já nebyla tak důležitá, byla to další rána v rodině. Měli jsme se vždy rádi, moc mi pomáhal, je hodný chlap. Po té tragédii jsme si byli ještě bližší.

Najednou jsem si uvědomila, co jsem udělala. Chtěla jsem odejít ze světa a nechat tu jeho a milovaná vnoučata. Neviděla bych je vyrůstat. Dnes se mi to zdá smutné, tehdy to nešlo jinak. Klárka byla náš poklad.

Byla jedináček, s manželem jsme další dítě mít nemohli. Tehdy mi nepřišlo na mysl, jak je ošemetné mít jedno dítě. Když se něco stane, je to prázdno po vymodleném dítěti obrovské. S manželem jsme pro Klárku chtěli to nejlepší včetně lásky.

Jindra je naštěstí skvělý kluk, potkali se na vysoké. Brzy se vzali, a když mi zemřel manžel, vzali si mne k sobě do jejich domu. Byli jsme jedna velká rodina. Oni, jejich dvě dítka a já.

Dělali mi jen samou radost

Nikdy mne nenapadlo, že bych mladým překážela, tak skvěle jsme si žili. Má vnoučátka za mnou chodila na dobroty, nikdo nás nepeskoval za naše občasná spiklenectví. Stala se ze mě babička na plný úvazek a já byla naprosto spokojená.

Konečně jsem měla velkou rodinu, po které jsem s mým manželem tak toužila, ale nebylo nám to tehdy dopřáno. Naše rodina byla pevně semknutá. Jenže se říká, že nic netrvá věčně. Proč to ale utnula taková tragédie? Bylo tehdy parné léto. To si pamatuji.

Několik dní po sobě nesmírné dusno. Klárka se tehdy měla účastnit nějakého pracovního výjezdu. Odjela k večeru, aby byla druhý den ráno na nějakém semináři. Z toho horka se v noci přivalila velká bouře. Když se blýskalo, vůbec se mi to nelíbilo.

Jenže Klára už byla na cestě. Tehdy nebylo handsfree, abychom jí hned volali. Byli jsme doma. Děti šly spát, já jsem ale nemohla zabrat. Ta noc byla děsivá, proplakaná.

Hromadná havárie

Klára se neozývala, proto jí Jindra sám zavolal. Telefon zvedl někdo cizí. Zdravotník. Od něj jsme se dozvěděli, že Klára skončila v hromadné havárii na dálnici a transportovali ji do nemocnice. Jeli jsme za ní oba dva, já i Jindra, děti pohlídala sousedka.

Naštěstí ale spaly. Když jsme přijeli do nemocnice, dceru operovali a my dlouhé hodiny čekali, až se Klára probere. Její stav byl ale kritický. Museli jsme jet domů, nepustili nás k ní. Až druhý den nás opět zavolali.

Klára tehdy na chvíli otevřela oči, snad se i usmála a řekla, že nás miluje. To bylo vše. Zase jsme odešli domů, ale s nadějí, že vše dobře dopadne. Druhý den už ale Klára nebyla.

Maminka už není

Se zetěm jsme museli vyřešit spoustu věcí, mezi nimi i to, jak říct dětem, že maminka už není. Bylo to tak smutné, tehdy mne na chvíli přebolel stesk po dceři, když jsem viděla ty nevinné dušičky, jak pláčou. První dny po pohřbu byly hrozné.

Předtím jsme jednali nějak automaticky, vše směřovalo hlavně k zařízení obřadu, takže nebyl čas myslet na nic jiného. Ale pak? Když vše proběhlo, nastalo nesnesitelné prázdno. Doma jsme zakopávali o Klárčiny věci, cítili jsme její vůni.

Děti byly zmatené a smutné. Stýskalo se jim po mamince a chtěly, aby se brzy vrátila. Po pár dnech jsme si s Jindrou sedli a řekli si, jak dál.

Domluvili jsme se na chodu domácnosti, rozdělili jsme si práce, udělali si harmonogram, abychom přišli na jiné myšlenky. Jenže je jasné, že jsme nemohli žít jako klasická rodina.

Jezdit na výlety s dětmi a babkou, to pro ještě mladého chlapa není. Jindrovi bylo lehce přes čtyřicet. A tak si po třech letech našel přítelkyni.

Jak to mohl udělat?

Nechápala jsem. Tehdy. Přece nám to fungovalo dobře. Děti se už se situací relativně vyrovnaly. A zeť jim měl přivést macechu? Dostala jsem strach, že jim tím ublíží, samozřejmě jsem to brala jako zradu vůči Kláře. Jindra ale naléhal:

„Pochop, že musím žít dál.“ Najednou jsem měla pocit, že jsem tam navíc. I proto jsem si řekla, že je čas odejít. Navždy. To se mi ale naštěstí nepovedlo a já pochopila, že i když už moje dcera není, stále tu mám svoji rodinu. Vnoučata, a i s Kamilou, jejich maceškou, vycházíme.

Monika Z. (67), Plzeň