Byla to naše oblíbená dětská hra. Nikdo tehdy netušil, že se může snadno proměnit v krvavý horor. Z hračky zkrátka bývají velmi často plačky!
Jistě to zažil každý z mé generace. Žili jsme Vinnetouem, protože to byl tehdy hit. V kině jsem byla na všech dílech. A pak jsme si hráli na indiány, vyráběli si různé zbraně a bojovali na život a na smrt s padouchy.
Já dokonce jako Ribanna zápasila s medvědicí. Byla to sice naše koza, ale v dětských představách je možné všechno. S bráchou Pepíkem a bratrancem Tondou jsme se předháněly s dalšími dětmi v okolí v tom, jakou zbraň si vyrobíme.
Velká bitva
Ty prázdniny se schylovalo k velké bitvě. Byly v ní zapojeny téměř všechny děti z vesnice, i nějaká ta náplava, co tu trávila volný čas u babičky. Ten den nás maminka nechtěla pustit ven, jako by měla zlé tušení. Dalo nám to moc práce, abychom ji přemluvili.
Pak jsme běželi jako o závod na smluvené místo. Všichni jsme byli vyzbrojeni, ale jeden kluk z města byl na tom nejlíp! Vytáhl pistoli, které se říká lidově flusbrok.
„Má dostřel patnáct metrů a po stlačení kohoutku vystřelí kuličku,“ popisoval nám. To bylo něco! Každý si to chtěli vyzkoušet! Kluci stříleli jako o závod, holky, přihlížely.
Hloupý nápad
Bratranec Tonda ale najednou přiložil za velkého smíchu mému bráškovi pistoli ke spánku a křikl: „Jsi mrtvej, kojote!“ A zmáčkl kohoutek. Pepík se zapotácel a po obličeji mu začala stékat krev. Hrozně jsme se vyděsili.
Sundala jsem teplákovou bundu a přiložila ji bráchovi ke spánku, abych zastavila krvácení. Když se nám podařilo dojít domů, rozrazila jsem dveře a křičela: „Mami, Pepík umře!“ Máma málem omdlela. „Střelili mě do hlavy!“ chlubil se brácha.
Babička duchapřítomně chytla brášku a běžela s ním k doktorovi. Náš pan doktor zastavil krvácení, ovázal Pepíkovi hlavu a zavolal sanitu. Naštěstí vše dopadlo dobře.
Kdyby se kulička trefila o pár milimetrů doprava, zasáhla by spánek. Mám vnuky a dodnes si to pamatuju. Jak stačí málo, aby z nevinné hračky byly plačky.
Lenka (66), Opavsko