Člověk by se měl radovat, plyne-li život poklidně a ve spokojenosti. Měli bychom si toho víc vážit. Protože stát se může ledacos.

Některé věci si nevymyslíte, ty zkrátka musíte prožít a mnohdy i odtrpět. Vdala jsem se za rozvedeného chlapa, který mi přísahal, že o dceru z prvního manželství bojoval jako lev. Marně.

Zhrzená první žena dělala všechno pro to, aby Markétu vídal co nejméně, ignorovala rozhodnutí soudu, že má dítě otci předávat jednou za čtrnáct dní o víkendu, a nakonec se s jedním z milenců svévolně přestěhovala dvě stě kilometrů daleko.

„A tehdy jsem to vzdal,“ vyprávěl mi Franta. Brala jsem si ho s tím, že má někde daleko první manželku a dceru, s nimiž se roky neviděl. Žila jsem v domnění, že je Markétka malá holka, nedošlo mi, jak ten čas letí.

Když pak jednoho dne někdo zazvonil a přede dveřmi stála půvabná brunetka, netušila jsem, která bije. Sympatická nebyla ani za mák. „Je fotr doma?“ broukla. „Cože?“ vyletělo ze mě. Hned pak mi to docvaklo. Slečinka se přišla ukázat tatínkovi.

Nezbývalo než ji pustit dál. Skoro mě odstrčila, hnala se do obýváku, odkud se vzápětí ozvalo cituplné: „Tati!“

Štěstím bez sebe

Omotala si ho kolem prstu během deseti vteřin, jak se ostatně dalo předpokládat. Neviděli se dvanáct let. Byl štěstím bez sebe. Dvě hodiny si tam něco cvrlikali, pak se Franta přiloudal do kuchyně, kde jsem dodělávala oběd, a tak trochu provinile brebtl:

„Mohla by tu Markéta nějakou dobu zůstat? Doma jí to leze na nervy.“ V tu chvíli jsem pochopila, že je naše spokojené manželství v ohrožení. Franta byl dobrák.

První žena mu utekla s nějakým chlapem, on to všechno statečně překonal, a teď si ho našla vychytralá dceruška. Jako anděl totiž rozhodně nevypadala. Nejspíš bude po mamince, napadlo mě. Netušila jsem, jak se mám zachovat. „Ať tu zůstane,“ připustila jsem.

Zkouška

Markéta se chovala jako primadona, zhýčkaný pubescent a paní domu dohromady. Jak jsem pochopila, vyhodili ji od maturity, protože se na to vykašlala, hrozně se pohádala s matkou a utekla z domova.

Žili jsme si doposud poklidně a šťastně, a tak jsem pochopila, že Markéta má být zřejmě od osudu zkouškou, co všechno vydržíme. Snažila se ze všech sil, aby nám život ztrpčila.

Vytopila sousedy, neuklízela po sobě, jednou se zamkla v pokoji s cizím mladíkem, několikrát nepřišla v noci domů a Franta chodil sem a tam a bál se, že se jí něco stalo. Oba jsme měli nervy na pochodu. Po měsíci si pro ni přijela matka.

V duchu jsem se modlila, aby ji přiměla k odchodu. Vyšlo to. Koukala jsem z okna, jak spolu nastupují do auta, a pomyslela si, že jsme v téhle zkoušce obstáli. Ani jednou jsme se nepohádali. Milujeme se zkrátka v dobrém i zlém. A Markéta? O té jsme už zase dlouho neslyšeli.

Tereza (66), Domažlice