Také si lámete hlavu, co darovat dědovi k narozeninám? A také děda vždycky odpovídá, že nic nepotřebuje a ať si neděláte škodu?
Vymyslet, co dát dědovi k narozeninám, je jeden z nejtěžších úkolů na světě. Protože, jak známo, dědové pokaždé hlaholí: „Hlavně si nedělejte škodu. Nic mi nedávejte.
Nic nepotřebuju.“ Věděli jsme tenkrát, že jediné, co by dědovi Bohoušovi udělalo radost, by byl alkohol, cigarety nebo bůček, ale to všechno mu doktor zakázal. O to těžší bylo vymyslet dárek. A tu se můj muž Jarda uhodil do čela a vzkřikl: „Už to mám!
Vezmeme ho na výlet do rodného kraje. Víš, jak se mu vždycky orosí oči, když mluví o rodném kraji.“ Konstatovala jsem, že to není špatný nápad.
V onen slavný den jsme dědovi ohlásili, že jako dárek k osmdesátým pátým narozeninám dostane výlet, a snažili se ho přemluvit, aby nasedl do auta. Po dlouhém naříkání, že má záda v háji a že ho sezení ve voze zabije, jsme vyrazili. Děda se zajímal, kam jedeme, odpověděli jsme, že je to překvapení.
Bouřkový mrak
Jakmile pochopil, kam míříme, začal protestovat. „Nebyl jsem tam řadu let,“ bránil se. „Už to tam ani nepoznám a všichni moji kamarádi umřeli. Jak vás to vůbec napadlo?“ Lekla jsem se, že mu kazíme narozeniny.
„Dědo, máš tam přece bráchu, copak ho nechceš pozdravit?“ namítl můj muž. Děda se zachmuřil jako bouřkový mrak. Hovor vázl a mně běželo hlavou, že narozeninové překvapení možná ani nebyl tak dobrý nápad.
Ale to už jsme vjížděli do dědovy rodné vesnice a nebylo cesty zpátky. Zaparkovali jsme na návsi a šli se projít. Děda pořád mlčel a vypadal rozzlobeně. Když jsme se blížili k jeho rodnému stavení, pěkně zrekonstruovanému, vylezlo z něho:
„S bráchou nemluvím.“ Jenže to už Jarda bouchal na vrata. Vítali nás dědova neteř s manželem a v pozadí se o holi šoural starý pán, dědův bratr František.
Krásný den
Bratři se na sebe beze slova dívali. Pak se najednou František vrhl k Bohoušovi. Objali se, v očích se jim leskly slzy. „Františku,“ vydechl Bohouš. „Bohouši!“ zvolal František. Domácí nás zvali do zahrady, kde měli posezení, a hned začali nosit na stůl.
„Víte, proč jsme spolu my dva pitomci tak dlouho nemluvili?“ tázal se František. „Kvůli ženský. Přebral jsem ji Bohoušovi. Do roka utekla i mně. A kdybyste ji dneska viděli.
Sto třicet kilo!“ Bratři se během dne asi padesátkrát objali a ujišťovali se, že ta ženská za to nestála a odteď se budou vídat častěji. Když jsme se loučili, děda mi pošeptal:
„Tak tohle byly moje nejkrásnější narozeniny.“ Už je to mnoho let, nikdy na ten den ale nezapomenu.
Markéta (65),jižní Čechy