Zjistila jsem, že se s mámou vídám jen z povinnosti. Přece jen mě porodila a měla bych jí být vděčná. Jenže se chová tak hrozně, že je mi vedle ní vyloženě úzko.
Nemám úplně ideální vztah s mámou. Chápu, že je to celkem běžné, přijde mi to ale zároveň moc smutné. Sama si neumím představit, že bych své dítě srážela, jak to dělá ona, kdybych nějaké mohla mít. Nechápu, proč to dělá, co z toho má, že tak ubližuje svému dítěti.
Nikdy nejsem dost dobrá
Už když jsem byla malá, vtloukala mi do hlavy, že nejsem dost hezká. Stále bylo třeba oblečením něco zakrývat, případně prodlužovat. Když se mi líbil pěkný kluk, říkala, ať si najdu radši někoho normálního, jako jsem já.
Léta mi trvalo začít se dívat na krásu vlastníma očima. Máma mě neuměla podpořit ani ve škole. Když mi něco šlo, brala to jako samozřejmost. Jinak ale zdůrazňovala, že jsem ve všem průměrná a musím se s tím spokojit. Jakýkoliv úspěch jsem pak brala jako omyl.
Chápu, že máma asi neměla snadné dětství a neponižovala mě schválně. Asi si myslela, že upřímnost je lepší než v dítěti pěstovat falešnou naději. Vychovala ale zamindrákovanou holku bez snů a nadějí.
Nevoněli jí moji partneři
Když jsem se od mámy konečně odstěhovala, bála jsem se ukázat jí svou maličkou garsonku. Nakonec jsem se tomu ale nevyhnula. Vyslechla jsem si, že ona by v takové díře žít nechtěla a že stoprocentně brzy přilezu zpátky.
I kdybych ztratila práci, k mámě už bych nešla. Bez ní mi bylo totiž mnohem lépe. Na moje zaměstnání měla rovněž nemístné poznámky. Práci asistentky s oblibou posměšně nazývala „holka pro všechno“. Jakmile došlo na partnery, máma nenechala na nikom nit suchou.
Kvůli ní jsem si vlastně nikdy nenašla pořádný vztah a zůstala jsem vlastně starou pannou. A tak se mi posmívala, že mě nikdo nechce.
Svého partnera, kterého jsem potkala právě v den svých padesátých narozenin, jsem jí raději zatajila, aby mi nekazila radost anebo mi ho nedej bože nerozmluvila.
Všechno jsem jí vyčetla
Když jsme jednou během pěkného odpoledne seděly v parku a já jí vyprávěla o úžasné knize, přerušila mě: „Jíš ty vitamíny? Připadáš mi bledá jako mrtvola.
Dcera naší sousedky teď měla rakovinu prsu, také v padesáti!“ Zírala jsem na máti, s níž se snažím roky vyjít, a ztrácela jsem poslední zbytky trpělivosti: „Mami, musíme si vážně promluvit.“ Všechno jsem jí vyříkala.
Jak je negativní, celý život mě jen shazuje a všechno vždycky obrátí do nějaké hrůzy. „Jestli s tím něco neuděláš, přestaneme se vídat. Tvoje společnost mi nedělá dobře,“ zakončila jsem podle rady psycholožky.
Myslela jsem, že začne křičet nebo se urazí a odejde. Na to jsem byla připravená. Matka se však rozplakala, jaký je chudák.
Citové vydírání
Celý život prý dělá vše jen pro nás, pro mě a pro bratra. Jak si můžu dovolit ji vůbec takhle zranit. „Obětovala jsem vám celý svůj život, a teď, když jsem stará, se mě chceš jen zbavit!“ obvinila mě. Od té doby se toho moc nezměnilo, chová se stejně.
Já se s ní ale vídám už o polovinu méně a mám v plánu omezit kontakt na to nejnutnější minimum. Někdy je psychické zdraví důležitější než vlastní krev.
Jsem špatná já, nebo ona? Navíc jsem poznala přítelovu maminku, a to je něco úplně jiného. Škoda že ji jen tak neseznámím s tou svou. Nedělalo by to dobrotu.
Dana S. (51), Rožnov pod Radhoštěm