Žila jsem v chatrném domečku s otcem opilcem a nespolehlivým přítelem. Sklouzli jsme do dluhů. Byla jsem zoufalá!

Bylo mi líto souseda, protože měl za ženu nesympatickou hysterku. Ale ani já jsem se nemohla chlubit vzorným rodinným životem. Občas jsem se dívala z okna do sousední zahrady a v duchu jsem mu říkala:

„Kamaráde, my jsme tomu ale dali na frak, oba.“ V té době si lidé v naší ulici domky svědomitě vylepšovali, vilky se pyšnily novými střechami, vkusnými fasádami. Náš baráček ovšem dál chátral, ten vedlejší na tom nebyl o mnoho lépe.

Otec alkoholik

Mně bylo tehdy sedmatřicet a sdílela jsem malý domek, který nám odkázala bezdětná prateta, s otcem a tehdejším přítelem Ríšou. Ani jeden, ani druhý nebyli svatí. Otec pil.

A ne kvůli tomu, že maminka umřela, to by ještě vyznívalo poměrně ušlechtile, jenomže on pil i za jejího života. Prostě odjakživa. Zlobila jsem se na něho mimo jiné i proto, že dával špatný příklad Ríšovi. No a co říci o Ríšovi?

Byli jsme spolužáci na střední, pak se naše cesty rozdělily, a když se znovu sešly, začali jsme spolu chodit, protože jsme oba byli sami a zahořklí. Ríša se ke mně pak nastěhoval.

Dva stejní peciválové

Táta i Ríša byli nezaměstnaní, a tak jsem veškeré výdaje našeho kuriózního trojlístku hradila já z platu účetní. Ti dva trávili čas tak, že po snídani si otec pustil televizi a díval se na seriály, a když se kolem poledního probudil Ríša, díval se s ním.

Ohřáli si oběd, který jsem brzy ráno uvařila, otec pak odešel do hospody. Ríša někdy přes zákaz s ním, jindy si šel znovu lehnout nebo telefonoval s nejlepší kamarádkou.

Kamarádka, které se svěřoval

Ano, Ríša měl ještě ke všemu nejlepší kamarádku, které se se vším svěřoval, protože jen ona mu rozuměla. Povídali si celé hodiny. Kdyby nebyla zadaná, tak nevím, jak by to dopadlo. Mně na Ríšovi záleželo, doufala jsem, že se kvůli mně změní.

Někdy se skutečně přemohl a pokusil se uvařit něco k večeři anebo třeba spravil vypadávající kliku. To byly chvíle, kdy jsem ještě zkoušela věřit, že bude líp.

Nic se nezměnilo

Dluhy narůstaly. Udělala jsem tátovi a Ríšovi přednášku na téma, že si už opravdu musí najít práci, oba, a šla na zahradu pro kadeřavou petrželku do bramboračky. Když jsem se vrátila, byli za vrátky, na cestě do hospody.

Zhroutila jsem se

Vím, že řvát jako na lesy se nemá, že je to strašně trapné, ale tehdy jsem na ně ječela jako kotoučová pila. Přidali do kroku a kvapně zmizeli za rohem. Zhroutila jsem se na židli. Vtom někdo zaklepal.

Otevřela jsem, za dveřmi stál soused, kulil překvapené oči a ptal se, jak mi může pomoci. Odpověděla jsem, že mně už nikdo pomoct nemůže, můj život je v troskách, a ronila jsem krokodýlí slzy.

Moje spřízněná duše

Zachoval se úžasně. Ihned našel papírové kapesníky, jeden mi podal. Udělal mi kávu a pak si ke mně přisedl. Řekl: „Zdá se mi, že to nemáte jednoduchý.“ „Však vy taky ne,“ odvětila jsem. Bylo milé, že jsme se litovali navzájem.

Vyprávěl mi, že jeho žena si zrovna našla milence, a dokonce se k tomu drze přiznala. Odůvodnila to tím, že žije s bábovkou a bačkorou a hledá pořádného chlapa. „Prý jsem moc hodný,“ smutně dodal můj společník. „Vaše žena by zasloužila vyválet v dehtu a peří,“ usoudila jsem.

Popíjeli spolu

Asi týden nebo čtrnáct dní nato jsem po příchodu z práce našla Ríšu doma, ale úlevu, že není s tátou v hospodě, vystřídal vztek. Seděl v obýváku s tou svou nejlepší kamarádkou, vylívali si jeden druhému srdce.

Ona brečela, že se rozešla s jakýmsi Robinem, on přizvukoval, že je život nanic a že si všechno představoval jinak. Na stole stála prázdná lahev, druhá byla téměř prázdná. Ríša sahal té ženské na koleno.

Poslední kapka

Byla to pro mě poslední kapka. Představa, že v této situaci pobíhám kolem sporáku, vařím večeři a cpu prádlo do pračky, byla absurdní. Vyhodila jsem ho s tím, že když je teď jeho nejlepší kamarádka volná, může ji následovat.

Odešli ruku v ruce, dokonce si vzali i tu druhou lahev, ačkoli v ní bylo tekutiny jen na dně.

Osamocený soused

Události dostaly spád. Za několik dní mi jekot ze sousední zahrady prozradil, že si mladá paní sbalila věci a vyrazila za lepším životem, protože manžel ji už nudil. Tentokrát jsem ho viděla zhrouceného zase já, seděl v zahradě, hlavu v dlaních.

Přinesla jsem mu tam kávu a papírové kapesníky. Podíval se na mě a oba jsme se začali smát.

Nosí mi květiny

Když jsme dopili lahev, kterou někde vyhrabal, oznámila jsem mu, že mně hodní lidé vůbec nevadí. A takhle vlastně začal náš vztah, teď už dlouholetý. Pavel se přestěhoval ke mně. Je to ideální manžel.

Je hodný, pracovitý, opravovat a zvelebovat dům ho nesmírně baví. Má romantickou duši, nejenže mi nosí květiny, ale ještě je i pěstuje v naší zahrádce, má vynikající výsledky.

Společně jsme našli štěstí

Osvobodil naši rodinu od dluhů. A ta nejlepší věc, která se nám podařila, je dcera Anežka. Vlastně se nám daří úplně vše, na co sáhneme, jenom s jedinou výjimkou. Nedokázali jsme přimět mého otce, aby si našel práci a změnil svůj skandální životní styl.

A tak se dědeček dodnes dívá od rána na seriály a večer chodí do hospody, odkud se nejistým krokem vrací kolem půlnoci domů. A při tom zpívá a ruší spící ulici.

Mirka T. (56), Liberec