Už měsíc žiji jako ve snu. Chystám vnučce svatbu a nevím, co dřív. Matka ji opustila už dávno a nechala mi ji na starost. Nyní je moje dcera zpět a chce ten velký den zkazit.

Malý, ubrečený uzlíček mi nechala dcera v košíku na manželské posteli, a byla pryč. Připojila jen krátký vzkaz, že se o malou starat nemůže, protože na to nemá nervy. Málem jsem se tehdy zhroutila. Jenomže něco takového jsem si nemohla dovolit.

Miminko mi zůstalo na krku

Právě jsem se rozváděla, a navíc jsem se starala o nemocnou maminku. Sama jsem taky zrovna nebyla zdravá, a teď ještě tohle! Ale neměla jsem to srdce, abych se o vnučku nepostarala. Přece bych ji nedala někam do ústavu!

Před sociálkou jsem lhala, jak jen to šlo, abych vůbec vnučku dostala. Nesměla jsem přiznat ani svoje zdravotní problémy, ani péči o maminku. Všechno nakonec dopadlo tak, jak jsem chtěla. Začal mi ale ještě větší kolotoč povinností než před tím. Ale vše se dá zvládnout, když se přece člověk hodně snaží.

Dcera ji nezajímala

Vnučka Markétka byla moc hodná. Přestala plakat a spinkala celou noc. Jakoby se tak nějak uklidnila. Naštěstí byla zdravá a k lékaři jsem s ní chodila jen na preventivní prohlídky a očkování. Markétka šla pak do školky, kde se jí moc líbilo.

Po příchodu mi každý den vyprávěla, co se událo nového a co kdo řekl. „Babi, moje maminka přede mnou utekla?“ zeptala se mě a já byla v rozpacích, co odpovědět. Kde to to dítě sebralo?

Řekla jsem jí tehdy, že neutekla před ní, ale před sebou a svými povinnostmi. Dokonce jsem dceru omlouvala, nechtěla jsem pěstovat ve vnučce nějakou nenávist a křivdu. Netušila jsem, že toho budu jednou litovat!

Dcera se na Markétku nikdy nezeptala ani jí nezavolala. Platila minimální výživné, a to bylo všechno, co jsem od ní mohla čekat.

Nepochopitelná věc

Vůbec jsem nechápala, jak se mohla takhle zachovat. Měla hezké dětství a ani můj bývalý manžel na ni nebyl zlý. Byl docela dobrý otec, i když ho spíš zajímaly ženské kolem než vlastní rodina. Ani s ním se ale dcera nestýkala.

Novina mě zaskočila

Roky ubíhaly, Markétka si udělala maturitu a našla si kluka. Byl to její první. Po necelém roce vztahu otěhotněla. „Babi, budu se vdávat! Čekáme s Petrem miminko,“ oznámila mi radostně. Udělalo se mi z té zprávy úplně zle.

Samozřejmě jsem si hned vzpomněla, jak to dopadlo s dcerou. Co když bude Markétka po matce a taky po porodu uteče? Stěží jsem se přemohla, abych nezkazila vnučce radost.

V duchu jsem se uklidňovala, že tady bude taky její manžel, a kdyby něco, zůstane miminko jemu. Člověk někdy řízením osudu vidí někdy věci prostě černější, než mohou být. Já už bych další kolo mateřských povinností ve svém věku nezvládla!

Věděla jsem, že svatba musí být

Začala jsem připravovat svatbu ve velkém stylu, jen aby měla vnučka radost. Rodina budoucího zetě se moc nezapojovala, se svatbou nesouhlasila.

Tchyně řekla hned, že by volila vzhledem k věku syna a budoucí snachy potrat, a tchán neříkal vůbec nic, jak už to bývá. A tak zůstalo všechno na mně. Pečení koláčků i dortů, šití šatů. Všechno jsem dělala moc ráda, ale bylo toho na jednu ženskou moc.

Jen na šaty padlo deset metrů krajky! Ale byly přesně jako z katalogu, kde stály skoro třicet tisíc. Svatební kytku si přála nevěsta jen z lučních květin, prý podle nejnovější módy.

Dva dny před sňatkem jsem si konečně mohla opatrně oddechnout, že všechno klape podle harmonogramu, a to nejhorší mám za sebou.

Nechala jsem ji přespat

Ještě jsem tuhle větu ani v duchu nedokončila, když u dveří zazvonil zvonek. Otevřela jsem a stála tváří v tvář svojí dceři. Málem jsem ji nepoznala! Vypadala staře a sešle. Srdce mi při tom pohledu pukalo žalem.

Pozvala jsem ji dál, ale o chvíli později jsem už toho litovala. Byla opilá tak, že sotva mohla mluvit. Začala plakat, že nemá kam jít a že chce bydlet u mě. Prý má pořád u mě bydliště a má na to právo. Neměla jsem sílu vyhodit vlastní dceru na ulici, tak jsem jí dovolila přespat.

Dělá jakoby nic

Ráno jsem se vzbudila a nestačila se divit. Dcera se tvářila, jako by nikdy neodešla. Míchala si v kuchyni vajíčka a nahlas pustila televizi, až se zdi otřásaly. Došlo jí, že se přichomýtla ke svatbě svojí dcery, kterou viděla naposled před téměř dvaceti lety.

Trvala na svém, že se zúčastní coby matka. Zase se oháněla svým právem. Nevěřila jsem svým uším. A začala svatbu Markétky organizovat. Pomluvila nevěstě šaty, prý jsou jako od vetešníka. Já měla slzy v očích.

Ještě víc zarážející bylo, že Markétka si s matkou padla do náruče. Nezlobila se na ni, jak jsem ji k tomu vedla. Dokonce jí snad i odpustila. Na ty řeči kolem šatů jen mávla rukou. A prý že se chce o maminku starat!

Jsou to nervy

Netuší, jaký balvan si přiváže na krk. Dcera je alkoholička a má dluhy. Velké dluhy! Hrozí jí vězení a ona doufá, že ji opět zachráním. Když to neudělám, zůstane to na Markétce. Nevím, co dělat, a taky se hrozím blížící se svatby. Neudělá nám znovu nalezená dcera nějakou velkou ostudu?

Karla P. (64), Most