Poznaly jsme se, když se Jitka přistěhovala k nám do města a učitelka ve škole ji posadila vedle mě. Bylo nám dvanáct a brzy jsme se staly nejlepšími kamarádkami.
Po základce jsme se obě dostaly na střední ekonomku. Teprve pak se naše cesty rozdělily. Jitka se brzy vdala a já odešla do Prahy na vysokou. Léta ubíhala, vdala jsem se a dlouho zůstávala doma s dětmi.
Pak přišel rozvod a já se musela postavit na vlastní nohy. Najít si místo po tolika letech v domácnosti a s minimální praxí nebyla žádná legrace.
Osudové setkání
Naštěstí jsem uměla dobře angličtinu, tak mě zaměstnala jedna mezinárodní firma ve finančním oddělení. Holky se musely rychle naučit o sebe postarat a pomáhat sobě navzájem, i mě.
Za deset let jsem se dostala na pozici vedoucí menšího oddělení a docela slušně jsem vydělávala. „Hanko, to se mi snad zdá!“ uslyšela jsem za sebou známý hlas. „Jsi to fakt ty?
No, to není možný, jak dlouho jsme se neviděly?“ V supermarketu vedle mě stála Jitka! Před rokem se sem přestěhovala a bydlela asi sto metrů od mě. „Tomu se říká osud,“ smála se. „Musíme se sejít a probrat život.“
Udělala tlustou čáru
Osud se s kamarádkou nemazlil. Z jejího vyprávění mi běhal mráz po zádech. První manžel zemřel, druhý byl těžký alkoholik.
Dospělý syn z prvního manželství bydlel v Praze, tak udělala tlustou čáru za městem, kde jsme vyrůstaly a našla si práci i bydlení, aby byla blíž rodině. „Musím změnit místo,“ přiběhla jednou celá naštvaná. „Šéf je blázen, podezírá mě z podvodu.
Nebylo by něco u vás?“ ptala se se slzami v očích. Bylo mi jí líto a vůbec mi nedošlo, že už ji dobře neznám a po pracovní stránce už vůbec ne. Taky od dob našeho školního přátelství uplynula dlouhá doba a já věděla jen to, co mi řekla.
Byla to chyba
Ale pomohla jsem jí. Že byla chyba ji zaměstnat, jsem zjistila brzy. Jitka byla pomalá a chyběla jí pečlivost. To je ve financích základ! Musela jsem ji kontrolovat, dost věcí po ní předělávat: „Jitko, takhle to nejde,“ zavolala jsem si ji k sobě.
„Děláš závažné chyby, všechno po tobě opravuju. Kolegyně si stěžují, že spoustu času protelefonuješ. Není mi to příjemné, víš, ale jsi ve zkušební době,“ řekla jsem na rovinu s tím, že bude lepší, když dá sama výpověď.
„Ty mě chceš vyhodit?“ nepříčetně na mě křičela. „Myslíš, že jsi chytřejší, když máš vysokou školu? Vždycky jsi mi záviděla, že jsem hezčí!“
Nemoc ji neomlouvá
Přesto o mně stačila po firmě rozšířit šílené pomluvy! Prý jsem jí nezapomněla, že mi kdysi přebrala kluka, a manželství se mi rozpadlo, protože jsem se nestarala o děti a chodila za mužskými. Semínko pochybností u mnohých zasela.
Až jednou mi zavolal Jitčin syn: „Paní Hano, chtěl bych se vám moc omluvit.“ Pak mi povyprávěl Jitčin příběh. Manžel jí neumřel, ale rozvedli se, protože Jitka trpěla těžkými maniodepresivními stavy a odmítala se léčit.
Druhého manžela poznala v psychiatrické léčebně, kam na nátlak syna nakonec šla. Po návratu odmítala brát léky a manželství se rozpadlo. Taky řekl, že jí diagnostikovali patologické lhaní. „Není schopná rozlišit lež od pravdy, té lži pak věří,“ dodal.
Jitku už jsem od té doby neviděla. Pro mě to bylo velké zklamání a poučení, že důvěřivost v dávná přátelství se nemusí vyplatit.
Hana S. (57), Žďár nad Sázavou