Byl jsem nadšený sběratel hmyzu, nejvíce jsem měl políčeno na motýla smrtihlava. Pro něho jsem si přišel až do močálu u starého hřbitova. Na tu noc nezapomenu.
Noc byla černá jako antracit. Na nebi nebylo jediné hvězdy. To byla chvíle, kdy jsem vkročil do lesa. Nesl jsem s sebou srolovanou bílou plachtu, dvě kovové tyče a pak věci v brašně.
Pinzetu, lupu a láhev na hubení hmyzu, takzvanou smrtičku, napuštěnou éterem. V jedné ruce jsem držel rozsvícenou baterku a ve druhé síťku na hmyz. Byl jsem tělem i duší entomolog, který se věnoval sběru a preparaci hmyzu. Měl jsem políčeno na lišaje smrtihlava.
Modré plamínky
Ocitl jsem se na prostorné mýtině. Dál tekla říčka, která kolem sebe vytvářela podmáčený les, takový malý močál. Tady jsem uvázal bílou plachtu na tyče a na jedné straně na ni posvítil baterkou. K plachtě se začal shromažďovat hmyz.
Narážel na plachtu a padal na zem, kde jsem se jej umísťoval v láhvi smrtičce. Na lišaje smrtihlava jsem zatím čekal marně. A právě v tu chvíli jsem spatřil jakési modré plamínky. Svítily po mé levici a poskakovaly jako obří světlušky.
Kmitaly nad místem, kde podmáčená půda podemlela místní starý hřbitov. V nedaleké vsi se vyprávělo, že se jedná o „neposedný oheň,“ čili duše těch, jejichž věčný odpočinek byl narušen.
Klesám ke dnu
Tu historku jsem slyšel několikrát a až dosud jí nevěřil. Musel jsem té záhadě přijít na kloub, vydal jsem se tedy za těmi modrými plamínky. Každým krokem jsem se nořil víc do kaluží. Na okamžik jsem zhasl baterku, abych plamínky nevystrašil.
A tehdy mé tělo sklouzlo do slizké odporné náruče močálu. Zapadl jsem po pás do bahna, a to ve mně vyvolalo okamžitě krajní úzkost. Věděl jsem, že jakmile se budu snažit divokými pohyby vyprostit, budu rychleji klesat ke dnu.
Proto jsem se přemohl a zůstal bez pohybu. Směrem od zatopeného starého hřbitova se ke mně cosi blížilo. Zpočátku jsem si myslel, že je to skotačící modrý plamínek. Ale postupně světlo nabývalo velikosti lidské postavy.
Postava byla zbarvená domodra, její ruce vlály ve větru. V hlavě seděly dva temné body, ve kterých kmitala červená barva. Modré průzračné tělo se hlavou naklonilo až k mému obličeji. Prohlížel si mě. Pak se postava obrátila a začala se vzdalovat.
Už nikdy
Vracela se na hřbitov. A já se za chvíli konečně vyhrabal z objetí močálu. Nechybělo mnoho a utopil bych sebe i svoji kořist ve smrtičce. Neposedné modravé ohníčky pohasly.
Dostal jsem se v pořádku domů. K močálu jsem se už ale nikdy nevypravil. Ani ve dne. Duše mrtvých jsem už nechtěl víckrát rušit, podruhé bych nemusel mít takové štěstí, že se vrátím domů živý.
Petr (57), Pardubice