Náš Radek byl chytrý, úspěšný a plný energie. Měl krásnou rodinu. Jenže pak se začal měnit. A najednou zmizel.
Radek byl normální kluk. Chytrý, zvídavý, zkrátka měl předpoklady pro to, aby si našel dobrou práci a měl se dobře. Jenže až později jsem si uvědomila, že ten tlak na výkon může člověka zcela zdevastovat. Najednou se onen člověk změní v někoho, koho nepoznáváte.
Miloval poznávání
Když byl Radek svobodný, hodně cestoval. Navštívil končiny, kam bych se i bála. On byl ale neohrožený. Kdysi v Asii navštívil nějaké mnichy a nadchl ho jejich způsob života.
„Mami, oni nic k životu nepotřebují a jsou šťastní,“ říkával i po letech ve vzpomínkách. I proto si říkám, jestli není někde tam.
Žil dokonalý sen. Bez problémů
Později potkal Lenku, dívku, kterou si vzal za ženu a má s ní děti. Musel se usadit, takže dobrodružství vystřídala práce, kterou vykonával s plným nasazením. Měl dokonalý život.
Narodily se mu dvě děti, my s mužem jsme se stali milujícími prarodiči, kteří se také starali.
Rodina a stereotyp
Radek byl pyšný táta, miloval svou rodinu. Postupně začal být ale zachmuřený. Tvrdil, že má moc práce, jako na manažera a vedoucího velkého týmu na něj byly kladeny obrovské nároky.
Jeho podrážděnost se někdy projevila i doma, takže se s manželkou občas pohádali.
Odjel a už se nikdy nevrátil
Radek jednoho dne přišel s tím, že jede na služební dovolenou. Jenže se po týdnu nevrátil. Jeho žena našla dopis, v němž píše, že už nemůže dál. Že si nechce nic udělat, ale potřeboval zcela změnit prostředí. Nechal rodině velké peníze, aby se měla dobře.
Kontaktovali jsme policii. Ta nám sice nějak pomohla, ale vzhledem k tomu, že syn nevyhrožoval sebevraždou a zmizel někde v cizině, toho moc udělat nemohla. Ta bezmoc byla strašná.
Sice nás uklidnilo, že si nechtěl ublížit, jak ovšem můžete vědět, zda někdo neublíží jemu? Třeba chtěl zmizet na čas a vrátit se. A najednou nemůže? Nikdy bych do něj neřekla, že se sebere a odjede navždy.
Musel vypnout. Ale zmizet?
Nevíme, kde je. Děti netuší, proč je tatínek opustil. Ptají se na něj. Snacha má někdy zlost. Nemáme zdání, jestli se někdy otevřou dveře a my uvidíme naše jediné dítě. Chápu, že mu nebylo dobře, ale nebylo to od něj až moc sobecké?
Karla F. (65), Zlín