Moje sestra Renata byla vymodlené dítě, narodila se, když mně bylo 14 let. Neměly jsme k sobě vztah, ačkoli jsem se musela postarat.
Byla divoká, někdy i zlá. Stále to ale omlouvám tím, že se narodila rodičům později a moc si je, bohužel, neužila. Proč jsem si to ale měla odtrpět já? Když mi bylo osmnáct let, odstěhovala jsem se od rodiny.
Chodila jsem tehdy s Markem, který bydlel ve větším rodinném domě s rodiči, takže jsme tam měli více soukromí. S rodiči jsem měla stále hezký vztah, jen mi tehdy úplně nevyhovovalo být v jedné domácnosti s malým dítětem.
Rodiče si Renatku ale moc přáli, dlouho se snažili o dítě a nevzdávali to. Podařilo se, i když na tehdejší dobu byli jako čtyřicetiletí už staří. Bohužel osud pak krutě zasáhl.
Potratila jsem, pak dostala dítě
Když bylo Renatce pět let, maminka nám onemocněla rakovinou. Bohužel to bylo rychlé a tatínek se rázem ocitl sám s Renatou. Bylo logické, že se o rodinu postarám, takže jsem tak trochu žila ve dvou domácnostech.
Možná i proto, že jsem byla ve stresu, jsem měla problém s otěhotněním. S Markem jsme se snažili, ale nešlo to. A když se zadařilo, o miminko jsme bohužel přišli. Mezitím přicházela Renata do puberty.
Tatínka bohužel postihla stejná nemoc jako maminku a také nás opustil. Bylo jasné, že se o sestru postarám. Jenže byla v tom nejhorším věku. V pubertě, a navíc přišla o oba rodiče. Někdy byla vážně nezvladatelná. Přece jen ale byla ta nejbližší, která mi zbyla.
Takže jsem spoustu věcí přehlížela. Nevím, jestli její vzdor pramenil z toho, že z nás neměla respekt, protože nás brala v podstatě jako vrstevníky, když jsem byla její sestra.
Vůbec si nás nevážila
Netuším, zda to byla revolta vůči celému světu a osudu, který jí připravil takovou bolest. Renata zkrátka nedokázala respektovat jakákoli pravidla našeho soužití. Chytla se nějaké party, chodila pozdě domů, výsledky ve škole nestály za nic.
Dokonce si nás do školy i pozvali, že je to s ní na pováženou. Promlouvaly mi do duše i tety, sestry mámy. Jenže já to nechtěla vidět.
Chtěla nás rozdělit?
Chování mé sestry se samozřejmě nezamlouvalo mému muži. Ten vládl v domácnosti pevnou rukou, takže s ním se Renata dost často hádala. A jednou ho obvinila z obtěžování. Tomu jsem ale nevěřila, protože jsem Marka znala, a zase jsem viděla, jaká Renata je.
Tak jsme se pohádaly i my dvě. Ráno, když jsem přišla do jejího pokoje, jsem našla dopis na rozloučenou. Renata v něm psala, že jí nerozumíme a že jde někam, kde ji chápou. Hledali jsme ji, samozřejmě. Našla se po týdnu u kamaráda.
Její útěkové eskapády se opakovaly. Už jsem neměla sílu. Nedařilo se nám stále počít, dávala jsem to za vinu Renatě. Už jsem chtěla žít svůj život. Takže šla do nápravného zařízení. Nechtěla nás vídat. Když jsem věděla, že je o ni někde postaráno, tak jsem za ní tedy nechodila.
Ztratila se mi ze života
Když byla Renata plnoletá, odešla z onoho zařízení. Nedala nám vědět, kam jde, co plánuje. Nemohli jsme nic dělat, manžel říkal, že můžeme doufat, že někdy dostane rozum. Za rok a půl se nám ale připomněla.
Byli jsme tehdy pryč z domu, rodiče Marka ale v domě zůstali. Dveře byly tedy otevřené. Najednou slyšeli dětský pláč. Šli po zvuku a na chodbě na ně čekal uzlíček. Malá holčička v zavinovačce se vzkazem. Byl od Renaty.
Psala nám, že se nemůže o malou postarat, což asi chápeme. A že jí bude u nás lépe než v děcáku. Nedala vědět, kde bydlí, jak plánuje naložit se životem.
Naše nové miminko
Řešili jsme, co budeme dělat. Nebylo to jen tak. Nakonec se nám ale podařilo mít dívenku, která měla jméno Linduška, dostat do péče. Renata nám ale dlužila vysvětlení, takže jsme ji hledali. Zjistili jsme, že je v podstatě bezdomovkyně.
Netušila prý, kdo je otec, přivydělávala si i vlastním tělem. Měla jsem tendence s ní udržovat kontakt, aby viděla, jak malá prospívá, ovšem i Marek tvrdil, že to nebude dobré, že by měla Linda v hlavě jen zmatek.
Neměla jsem sílu
Jak Linda rostla, samozřejmě jsem řešila dilema, jestli jí říct pravdu. Ale jakou? Její maminka ji nechtěla a ani nevíme, kdo je její otec. To je velmi těžké, protože nevíte, koho dítě potká. Kdo jí řekne, jak se věci mají.
Netušila jsem, jestli se nestane zázrak a Renata se nezmění a nevrátí. Jenže to se nedělo. Žila střídavě na ulici, občas v nějakém podnájmu. Dost pila. Než měla Linda nastoupit do školy, řekli jsme jí pravdu. Ptala se, kde je maminka. Chtěla ji vidět.
Ale já neměla tu sílu ukázat jí tu trosku. A Renata? Její nálady se měnily. Jednou chtěla dceru hrozně vidět, pak jí to bylo jedno.
Jejich setkání bylo dojemné
Když přišla Linda do puberty, úporně se snažila zjistit o mámě něco víc. Trošku se jí začala podobat. Nakonec se nám podařilo domluvit setkání. Bylo klidné, obě byly rozumné. Pěkně si popovídaly. Myslím, že Linda tehdy pochopila, že s mámou opravdu nemohla být.
Na konci mi poděkovala
Rodiče jsme pro Lindu byli já s Markem, Renata byla taková starší ségra. Když jí bylo 49 let, zemřela. Její nezřízený způsob života si vybrat svoji daň. Neměly jsme jednoduchý vztah. Ale na konci mi poděkovala. Že jsme jí nahradili rodiče.
A že nám to snad oplatila Linduškou. Škoda že jsme k sobě neměly blíž.
Daniela H. (71), Liberec