Chodila domů ze školy s čokoládou a tvrdila, že ji dostala od kouzelného obra ze skal. Naštěstí jsme zjistili včas, že se tam už jednou ztratily dvě školačky.

Koukala jsem na svou jedenáctiletou dceru Barču a nestačila se divit. „Prosím tě, od čeho máš tak špinavé ruce?“ zeptala jsem se jí. Schovávala dlaně za zády a tvářila se spiklenecky. „To je čokoláda?“ Přikývla.

„Dostala jsem ji od obra!“ „Od obra? A to sis nemohla vymyslet něco chytřejšího? Chodíš do páté třídy!“ Barča si běžela ruce umýt do koupelny, a přitom zvesela poskakovala.

„Poslouchej, že ty jsi šla domů ze školy zkratkou přes skalní rokli?“ zeptal se jí otec přísně.

Je to čaroděj

„Morávková tam taky chodí a je mnohem dřív doma, než já!“ pokoušela se o protest. „Říkal jsem ti, že máš domů chodit kolem lesa po cestě, po které chodí hodně lidí než přes rokli, ve které se ti může něco stát!

Krom toho, v rokli není telefonní signál, jak by ses dovolala pomoci?“ Dcera se bránila: „Nechodím sama. Morávková jde někdy se mnou. Ale ona obra nikdy nepotkala. Já ano. Je to čaroděj!“ Už jsem to nemohla déle poslouchat.

Barča dostala přísný zákaz chodit přes rokli a musela slíbit, že nám zavolá, až bude na cestě, která obtáčela jako had hustý jehličnatý les. Skaliska se z něho vynořovala jako ostré stěny.

Hledali marně

Jenomže za pár dnů se Barča domů vrátila s rukama zapatlanýma od čokolády. „Dnes jsem potkala obra, vyčaroval mi zase čokoládu!“ řekla a sedla ke stolu, aby nám obra, jak jsme chtěli, namalovala. Obr na obrázku byl velké a silné postavy.

Měl černý dlouhý kabát a v jedné napřažené ruce držel hnědé kuličky. Barča dostala opět pokárání a musela slíbit, že se s tou osobou už nikdy nesetká. Manžel s ní prošel trasu přes rokli několikrát, ale žádného obra, či jeho údajný úkryt ve skalách nenašel.

Vyděsil alespoň Barču tím, že jí „obr“ může ublížit. Může se jednat o člověka, který nemá domov a ve skalách přespává. Navíc se dalo ve skalních chodbách zabloudit. Barča byla vyděšená a od té doby byl pokoj.

Navíc nám její kamarádka Morávková sdělila, že jí otec přiváží ze služebních cest belgickou čokoládu, o kterou se s Barčou dělí. Záhada tak byla vyřešena. Žádný obr, žádný čaroděj, ale jen nekonečná fantazie naší dcery. Alespoň jsme si to mysleli.

Zpráva v novinách

Nedlouho poté se přiřítila Barča ze školy celá vystrašená. „Dnes byl na mě obr zlý, chtěl, abych se prošla bosá studenou říčkou! Ale i tak mi dal čokoládu!“ řekla a pozvedla ruce. Byly opět zašpiněné od čokolády.

Krátce nato jsem si přečetla zprávu ze starých regionálních novin. Před lety se ztratily dvě dívky ve skalním bludišti. Bylo jim jedenáct a dvanáct. Než beze stopy zmizely, svým rodičům prozradily, že se setkaly s obrem, který jim vykouzlil čokoládu…

Alena (54), Liberecko