Už to není roztomilost, co náš milovaný Kubík předvádí. Už nám všem dochází trpělivost. Zkrotil by ho snad mladší sourozenec?
Můj vnuk Kubík je bohužel daleko široko v naší rodině i v rodině mého zetě jediné dítě, což vidím jako neštěstí. Od narození má všechno, na co si vzpomene. Do školky chodil jen dva dny v týdnu, a bylo to peklo.
Ráno vyváděl, dcera i zeť byli od něho pokousaní a poškrábaní, jako by se rvali s nějakou šelmou, a i během cesty kolem sebe kopal a válel se po zemi.
Ve školce s ním byly potíže a s nástupem do školy se to nezměnilo. Dívá se přímo do očí, když mu říkáme, ať něco nedělá, a je vidět, jak se těší, že udělá pravý opak.
Není pozdě?
Marně mu vysvětlujeme, že když bude provokovat, se zlou se potáže. Už několikrát jsem nevydržela ani já a křičela na něho jako hysterka. Tohle jsem u svých dětí nikdy neudělala. Vždycky se snažím s ním mluvit v klidu, ale nakonec to nejde a vybouchnu.
On se mi prostě směje do očí! Jsme z toho už všichni hrozně unavení a vůbec netušíme, jak to napravit. Tyto prázdniny byly strašné, na tábor jsme ho nedostali, nemohli jsme se dočkat, až půjde Kuba zase do školy.
Jenže tam už ho mají tady dost. Napadlo mě, jestli by nepomohl sourozenec, dcera se zetěm se ale tomu brání. Představa, že by se jim narodil druhý Kubík, je děsí.
Po strýčkovi
Moje babička mi vyprávěla, že její strýc byl problematické dítě, v mládí vyhlášeným rváčem a seděl ve vězení za provokace. Pak se z něho ale stal novinář a zmizel někam do světa.
Tak se uklidňujeme, že nás jednou možná osud také odmění za ty nervy a utrpení s nezvládnutelným klukem.
Nepomohl ani psychiatr. Kuba kousl i jeho. Tělesné tresty používat nechceme, ale musím přiznat – jak svého vnuka miluji – už jsem k jejich použití měla blízko.
Kamila (64), Plzeň