Byla jsem ještě malá holka. A naši po mně chtěli, abych si vybrala, zda chci po rozvodu bydlet s mámou, nebo s tátou. Probrečela jsem tenkrát celé noci.

Naši se rozvedli, když mi bylo jedenáct. Nikdy na to nezapomenu, straší mě to ve snech dodnes, a to jsem v důchodu. A tak to občas ve spánku prožiji znovu a budím se zpocená a se slzami v očích:

slyším řinkot rozbíjeného nádobí a hulákání, pootevřenými dveřmi vidím, jak máma hází po tátovi nůž a on po ní ramínko na šaty, schoulím se do klubíčka a zoufale křičím pořád dokola totéž: „Nechte toho! Nechte toho!“

Ztiší se jen na hodinu, na půl dne, pak zapomenou a vše se opakuje nanovo. Perou se o růžový porcelán, rozbijí nejen příborník, ale i dva krásné hrnečky a talíř.

Táta do mámy hrubě strčí, ona padá na konferenční stolek a křičí: „Pomoc! Zavolám policii!“ On udýchaně: „Na, tady máš telefon, volej. Aspoň mě politujou.“

To budeš koukat

Ale to pořád nebylo to nejhorší. Soudy tehdy automaticky přiřkly dítě matce, pokud nebyla úplně šílená, nebo těžká alkoholička. Nebylo co řešit, ale oni řešili ostošest.

Rozhodli se postavit k celé věci moderně, osvíceně, a nabídli, abych si vybrala, s kým chci odteď žít. S maminkou, nebo s tatínkem? Kterou ruku chceš, holčičko, useknout? Levou, nebo pravou? Vyber si, ale rychle, nevíme, co dřív.

„Dítě patří mámě, viď, zlatíčko?“ povídá máma, nekouká přitom na mě, ale významně na tátu. „Co svět světem stojí, dítě patří k matce. A ty zůstaneš u mě, Janičko. Co by se mnou bylo, bez tebe?

Jen my dvě, ty a já.“ Objala mě a slzami mi zmáčela tričko s obrázkem pejska. „Takový kecy!“ volal otec z koupelny, kde se holil.

„To jsou jenom kecy! Citový vyděračství se tomu říká. Víš, jak se se mnou budeš mít? Auto zůstane mně. Pojedeme na hory. V létě k vodě. Naučím se vařit. Obalím řízky, to není žádná věda.“

Styďte se

Babička měla od našeho bytu klíče, chodila krmit rybičky a zalévat kytky, když jsme byli pryč. Jednou si nepozorovaně odemkla a vešla do předsíně zrovna ve chvíli, kdy se naši jako obvykle hádali, komu připadnu.

„Jestli bude žít s tebou, co z ní asi vyroste?“ řval táta. „Bláznivá nesnesitelná ženská, přesně taková potvora jako ty!“ V odpověď se ozývalo: „Zato s tebou to bude procházka růžovou zahradou. Jak bude říkat tý tvojí couře?

Tetičko?“ Babička mě našla ležet u botníku a plakat. Velela, ať si vezmu nejnutnější věci a jdu k ní přespat. Na mámu a tátu houkla: „Styďte se, vy chudáci,“ a odvedla si mě. Soud mě přiřkl mámě, tátu jsem vídala o víkendech a prázdninách. Myslím, že jsem se z toho nikdy úplně nevzpamatovala.

Jana (64), Pardubice