Jela jsem s přítelem na návštěvu k jeho pratetě. Petr mě varoval, že je teta trochu šílená, protože tvrdí, že po nocích v jejím domě běhá černý pes.

Před lety jsem zažila něco hodně zvláštního. S přítelem jsme navštívili jeho tetu z pátého kolene. Petr mi dopředu říkal, že je teta trochu vyšinutá, tak ať její slova neberu vážně. Tvrdila totiž, že po nocích v jejím domě běhá mrtvý pes.

Když Petrovi zemřel další z mnoha příbuzných, rozhodl se, že dá vztahy ve své rodině do pořádku.

Záhadná tetička

Postupně je chtěl všechny navštívit a zjistit, jak se mají. Všechny návštěvy probíhaly na jedničku. Až na jednu. Jako poslední, koho jsme měli jet společně navštívit, byla jeho prateta. Až do návštěvy o ní Petr pořádně nemluvil.

„Víš, ona je teta trochu jiná,“ začal cestou k ní. „Mamka mi říkala, že se za poslední roky hodně změnila. Prý si myslí, že jí po domě běhá pes, který tam kdysi dávno zemřel. Tak jen abys to brala s nadhledem,“ požádal mě.

Příjemná žena

Já se k tomu nijak nevyjadřovala. Ráda si dělám úsudky sama. Když nás ve dveřích uvítala šedesátiletá žena, přišla mi celkem milá. Bohatě nás pohostila a zajímala se o naše životy. Než jsme šli spát, upozornila nás, abychom se zamkli. Mě zajímalo proč.

„Běhá tu po nocích veliký černý pes. Tak aby vám neublížil,“ řekla vážně. Usnula jsem jako mávnutím proutku. Vzbudil mě až pocit, že se na mě někdo dívá. Něco mi říkalo, abych neotvírala oči, ale zvědavost zvítězila.

Když jsem tak učinila, dívala jsem se do velikých černých očí. Byly psí! Otočila jsem se na druhý bok a doufala, že je to jen sen. Když jsem se otočila nazpět, oči byly pryč. Slyšela jsem pouze, jak někdo běží po dřevěných schodech. Byl to typický běh psa.

Obraz se psem

Nedalo mi to a vylezla jsem z postele. Šla jsem za zvukem cvakajících drápků. Když jsem stín dohnala, mohla jsem s určitostí říct, že vidím velikého černého psa. Šel si lehnout do rohu, kde byl šicí stroj.

„Tak ty vážně existuješ,“ shýbla jsem se k němu a snažila se ho pohladit. Pod rukou jsem ale nic necítila. Dotýkala jsem se něčeho, co jsem sice viděla, ale nenahmatala. Pes v první chvíli zavrčel, ale nedala jsem najevo strach.

Nakonec se otočil na záda a ukázal mi břicho. Tehdy jsem si na zdi všimla obrazu. Byl na něm pes. A podle všeho ten, kterého jsem akorát drbala.

Nebyl to přelud

S klidným srdcem, že teta není blázen, jsem si šla znovu lehnout. Druhý den jsem přivedla na onoho mrtvého psa řeč. „A jak ten pes vlastně zemřel?“ zeptala jsem se tety se zájmem. „Původní majitel ho tady držel v kotci. Mučil ho hlady, až pošel,“ řekla mi.

„Já vám věřím,“ pošeptala jsem jí. Teta měla v očích radost. Obě jsme moc dobře věděly, že to není přelud. Mrtvý pes v tom domě skutečně byl a zjevně ho viděli jenom někteří. S tetou jsme ho pak vyprovodily na druhý břeh a zapálily za něj svíčku.

Anna O. (50), Náchod