Večery jsem proseděl v jeho křesle a četl jeho deníky z cest. Marně jsem si k tomu chtěl zapálit jeho dýmku. Už se na to nemohl dívat, tak přišel.
Tuhle místnost jsem prostě zbožňoval. Stěny byly potažené světle zelenými belgickými tapetami. Uprostřed místnosti stál malý kruhový stolek a nad ním kraloval křišťálový lustr, který si můj praděda přivezl až z Indie.
Nejcennějším kouskem tohoto na první pohled zámeckého pokojíku byla ovšem sada dýmek, čibuků a fajfek. Porcelánové hlavičky fajfek byly zdobené malířskými motivy jednotlivých ročních období.
nemohl jsem se jich nabažit, rád jsem je bral do ruky a prohlížel si jednu po druhé.
Z dýmek snad ještě voněl tabák a z čibuků bylo patrné, že je praděd používal nejraději. Byl to tak trochu podivín. Procestoval celý svět. Byl na významných místech daleko dříve, než je dostihl masový příliv turismu.
A z každé cesty si přinesl nejrůznější suvenýry, hlavně však tabák a dýmky. Četl jsem z jeho deníků pravidelně každý volný večer. Seděl jsem v pohodlném křesle a pokoušel se při čtení kouřit dýmku. Jenomže ta stávkovala! Nechtěla se zapálit, a když se mi to už povedlo, zase zhasla.
Dým nad křeslem
Neuměl jsem to s ní. Tolik jsem chtěl být jako můj prapředek, a přitom jsem si neuměl ani dýmku pořádně zapálit. Manželka mi nadávala, že smrdím tabákem. Pro mě to však byla naopak vůně! Jednou večer se ale mělo všechno změnit.
Vešel jsem v pozdních večerních hodinách do pokojíku, který praděd přezdíval kuřácký salonek, sedl jsem k deníkům a zapálil si dýmku. Opět jsem s ní bojoval. Nevím už, nakolik pokročila noční hodina, když jsem se zvedl k odchodu.
Vtom jsem si všiml, že zpoza vysokého křesla polstrovaného skotským vzorem vystupuje kouř. Nad křeslem se objevovaly krásné kouřové kroužky, které stoupaly jako do výšin nad křeslo a ztrácely se těsně pod lustrem.
Jako by někdo v křesle seděl! Dříve, než jsem zjistil, kdo to v pokoji kouří, ozval se hlas. „Kouření dýmky je rituál, každý si ho přizpůsobí sobě. Ale jsem rád, že čteš moje deníky!“ Trochu zastřený hlas snad patřil mému pradědovi.
Dožil se téměř stovky a před lety jsme mu byli na pohřbu. Obklopil mě strach. Hlas pokračoval: „Na stěně druhá zleva, visí moje nejoblíbenější dýmka. Je vyrobena z briáru, kořene vřesovce. Koupil jsem ji na trhu v Maroku.“
Vůně tabáku
Otočil jsem se a šel směrem k dané dýmce. Vzal jsem ji do ruky a prohlížel si ji. Byl jsem jako ve snách. Pak jsem znova zvedl hlavu. Upřeně jsem sledoval obláčky kouře, vznášející se nad křeslem, ve kterém kdysi praděd rád vysedával.
Uběhly nekonečně se vlekoucí minuty. Poté mi hlas, který jsem slyšel naprosto zřetelně, řekl, abych si dýmku zapálil, že mě bude vést. Se zručností mistra jsem dýmku napěchoval voňavým tabákem a zapálil. Dle rad mého neviditelného učitele jsem vše zvládl perfektně.
Vtom na náměstí cinkly věžní hodiny. Byla jedna po půlnoci. Nad křeslem se vznesl poslední dýmkový kroužek. Posadil jsem se místo něj do hlubokého křesla a hleděl skrze prosklené dveře do zahrady. Nocí se nesla libá tabáková vůně. „Mockrát díky pradědečku!“
Petr (56), Pardubice