Objevili jsme ji náhodou, ukrývala se v kapradí. Když jsem si v ní omyla unavené nohy, pocítila jsem velkou úlevu. Ta voda uměla léčit.
Žila jsem si spokojený a vyrovnaný život, jenže pak jednou přijde chvíle, kdy už není člověk tak zdravý, jak by chtěl a ozvou se první neduhy. Tím mým byly nohy. Začalo to koleny, pak přišly křečové žíly a bércové vředy.
Nejvíc ze všeho mi vadilo, že jsem už nemohla tak běhat po kopcích jako dříve. Na léto jsem si brala vnoučky na chalupu, a ti se u mě začali nudit, protože babička už nebyla tak akční a nedováděla s nimi jako kdysi.
Do lesů
To léto jsem trpěla víc než kdykoli předtím. Chtěla jsem ale dětem udělat radost za každou cenu, tak jsem se ráno zhluboka nadechla, rozdala jim košíky na houby a hrnky na borůvky a vyrazila s nimi, jak to jen bylo možné, do lesů. Musel být na mě pohled!
I přes bolest a potíže jsem nasadila svižné tempo. Vypadala jsem jako valící se matrjoška, která občas bolestí poskočila. I když jsem zdejší lesy dobře znala, musela jsem někde překročit bludný balvan. Najednou jsme došli na místa, která jsem nepoznávala. Zabloudila jsem, a navíc se blížila bouřka.
Nohy nebolí
Posadili jsme se pod skalou a já kousek od nás uviděla studánku, do které padala voda z mírného převisu. Nohy mě tak bolely, že jsem ke studánce dolezla a ponořila je do vody. To byla úleva! Asi po hodince přestalo pršet, zvedli jsme se a vyrazili. Narazili jsme na cestu, která nás vyvedla z lesa.
Večer jsem si libovala, že mě nohy nebolí a v noci spala klidně. Ráno stále nebolely, a já čekala, kdy to peklo začne. Potíže ale nepřišly ani po týdnu a dodnes mě nohy bolí jen zlehka. Jen nevím, kam ta kouzelná studánka zmizela. Chodím po lese a hledám ji marně.
Blanka (78), Vysočina