Bezstarostné mládí je krásné, ovšem každý jednou musí dospět. Špatné je, když dospíváním „utečete“ kamarádce, která si na vás pak vybije zlost.
Na střední škole jsme byli skvělá parta. I po maturitě jsme se stále vídali, někteří šli dál na vysokou, jiní začali pracovat. Naše životy plynuly tak nějak přirozeně. Naše kamarádka Nina tehdy dostala nabídku, že může pracovat v zahraničí jako servírka.
Žít u moře je můj sen
Tehdy jsme jí možná i trochu záviděli, že má šanci žít u moře, více cestovat než my a nemít klasickou osmihodinovou pracovní dobu. Bylo to na ní i vidět.
Zatímco my jsme řešili první existenciální potíže, ona přijela jednou za čas domů, vysmátá a říkala, že být u moře je její život. Vydělávala si i slušné peníze, až jsme ji podezřívali, jestli kromě nápojů a jídla neprodávala i své tělo, jak se říká. Ale byla to její věc, problém nastal někde jinde.
Je to hnida!
Naše životy se logicky vyvíjely jinak. Někteří zakládali rodiny, budovali kariéru, takže parta se už nescházela tak často, protože nebyl čas. Nina toto nepoznala. Jak cestovala, neměla moc šancí vybudovat si kvalitní partnerství.
Když se jednou za čas objevila, nemohla pochopit, proč někdo nemůže jít na víno, když má zrovna nemocné dítě nebo ho trápí stres z práce a nechce se bavit. Časem tak někteří kamarádi z těchto schůzek i odpadli, jak se říká.
Mnohdy ani nechtěli chodit kvůli Nině, protože si s ní neměli co říct. Některým vadilo, že i parazituje na sociálním systému, jelikož si mnohdy vydělávala načerno. „Je to hnida společnosti,“ pronesl jeden kamarád.
Upnula se pouze na mě
Dnes si zpětně uvědomuji, že se nikam moc neposunula. Pořád si žila ten bezstarostný život, neuměla se přizpůsobit druhým, takže byla trochu jako rozmazlené mimino. Nakonec jsme jí zbyli jen dva kamarádi. Pavel a já. A jelikož já jsem žena, tak na mě se upnula víc.
Nechtěla pracovat
Když nám bylo kolem třicítky, bylo zábavné chodit po klubech a balit chlapy. Ale jak jsem si budovala svůj život, nemohla jsem a vlastně jsem ani nechtěla žít jako na té střední.
Jednoho dne se Nina vrátila ze zahraničí s tím, že už tam nechce být a že si najde zaměstnání v Česku. Trošku jsme to i kvitovali, že konečně dostala rozum a dospěje. Jenže jakékoli snahy o pomoc při hledání práce se setkaly s neúspěchem.
Jedné práce se bála, že to nebude umět, další byla daleko, protože tam nejezdila přímo linka autobusu od jejího domu. Takže nad ní kamarádi opět zlomili hůl. Já jsem měla už své bydlení, Nina bydlela stále u své mámy.
Jednoho večera se však mezi nimi odehrála hádka, kdy mámě Niny došla trpělivost, že nic nedělá, a dala jí ultimátum. „Buď si najdeš práci, anebo odejdi. Nebudu tě živit!“ Co myslíte, že Nina udělala jako první?
Budeme ve třech?
Zavolala mně, jestli by u mě mohla bydlet. Vůbec jí nedošlo, že mám svůj život. Ačkoli věděla, že někoho mám, nápad bydlet spolu jako na koleji jí přišel skvělý. Tehdy jsem jí vysvětlila, že asi není úplně nejlepší nápad bydlet ve třech.
Najednou si snad uvědomila, že mě nemá jen pro sebe. A začala žárlit. Nevím, jestli na mého tehdejšího partnera, anebo záviděla mně, že i já mám to, po čem ona toužila. Vyhlídku na spokojený život s nějakými jistotami.
Nebyla samostatná
Sama byla zvyklá, že ji pánové v těch podnicích obdivovali, ale časem se jejich pozornost soustředila na mladší slečny. Uvědomila si, že jí ujel pomyslný vlak a nechtěla v tom zůstat sama.
Nejprve to na mě zkoušela s tím, jestli partner nemá kamaráda, že by bylo fajn chodit na rande ve čtyřech, podnikat výlety a trávit společně čas. Kamarádi mi tehdy říkali, že jsem jí pomohla dost a že to neocenila.
Nechat si ji takhle vplout do života by byl jen malér. Což jsem pochopila, když jsem Nině dala najevo, že jí nikoho nedohodím.
Hrála na city
Z bývalé kamarádky se stala nepřející saň. Vyčetla mi tehdy snad vše. Hrála na city, jak jsem ji zklamala. Co jsem na to měla říct? Zmohla jsem se na to, že jsem přece nemohla čekat, až se jednou za čas vrátí domů, že budu k dispozici a budu běhat po barech.
Tehdy došla tak daleko, že si zjistila, kde partner pracuje a chtěla v dané firmě získat práci. Naštěstí jí to nevyšlo, protože u pohovoru opravdu nepředvedla kdovíjaké velké schopnosti.
Nechala jsi mě kvůli němu!
Niny agresivní výstupy se stupňovaly. Posílala mi hlavně v noci vyčítavé zprávy. Byla posilněná alkoholem. Nakonec to vygradovalo jistým vydíráním. „Odkopla jsi mě jako psa. Kvůli němu!“ psala mi už v době, kdy jsem s tehdejším partnerem ani už nebyla.
Ale nic jsem jí nepřiznala, neměla jsem už chuť ztrácet čas vypisováním a vysvětlováním.
Stala se z ní „bláznivka“
Jednoho večera mi přišla zpráva: „Sbohem, už to nemá cenu.“ To zase ve mně hrklo a nechtěla jsem ji mít na svědomí. Zalarmovala jsem proto policii. Jak se později ukázalo, byl to jen planý poplach. Našli ji doma opilou, skoro se jim i vysmála.
Neomluvila se ani jim, ani mně. Nejen tato situace mi otevřela oči. Takhle se kamarádka a dospělá žena přece nechová. Tehdy jsme jí i říkali „bláznivka“. Proto jsem jí přestala odpovídat. Asi po půl roce mi od ní přišla zpráva, že už pro ni nemá smysl žít. Že už ji nic hezkého nečeká.
Jak dopadla?
Říkala jsem si, že jí odpovím ráno, protože byla zase opilá. Za dva dny se mi ozvala její máma, že Nina spolykala prášky. Jestli si opravdu chtěla vzít život, nebo všechny vyděsit, to nevíme.
Hospitalizovali ji v psychiatrické léčebně, po pobytu zmizela zase někam do zahraničí, kde žije dodnes. Jestli je spokojená, nevíme. Prý má útulek se psy a spíš tře bídu s nouzí.
Anna S. (57), Praha