Vrazili jsme do sebe před Karlovou firmou. To bylo setkání! Čtyřicet předlouhých let jsme se neviděli, měli jsme si co povídat.
Karta se obrátila. Karel byl třídní outsider, nevsadili byste si na něj ani pětník. Já byla nadějná studentka, hezká, modrooká, s nekonečně dlouhýma nohama a slibnou budoucností. No a vidíte. Život je rozmanitý a nevyzpytatelný.
Všechno je najednou jinak. Málem jsme do sebe vrazili. Vyšel z budovy, která je, jak jsem ke svému úžasu zjistila, jeho, ve značkovém obleku a s elegantní koženou taškou. „Karle!“ šeptla jsem s očima navrch hlavy. Nepoznal mě.
Tedy zprvu, pak jsem ukázalo, že nakonec přece jen ano. „Ilonko!“ zvolal s údivem. „Zázrak, žes mě poznal,“ konstatovala jsem. Měla jsem o dvacet kilo víc než za studií. Vlasy nakrátko a divně popelavé.
Na sobě neslušivé manšestráky a halenu, neúspěšně skrývající nadbytečné kilogramy. Přesto vypadal, že je rád, že mě vidí. „Nemám teď ani minutu, Ilonko,“ vzdychl. „Ale co večer? Nezajdeme někam?“
Jako žádnou jinou
Stihla jsem si aspoň skočit ke kadeřníkovi a vyzkoušet devatery šaty, abych se nakonec vrátila k těm prvním. My jsme spolu chodili a Karel mě, jak mi milionkrát řekl, miloval jako žádnou jinou. Jenže v mých očích byl outsider.
Jak jsem mohla tušit, že jednou, až zmizí socialismus v propadlišti času, najde jakousi mezeru na trhu a vybuduje prosperující firmu? Tohle předem prostě nevíte. A tak jsem se raději provdala za Michala, který měl oba rodiče na radnici a dobře se učil. Utekl ode mne, když byly Kristině tři roky.
Vysokou jsem nedodělala a pekelně se zadlužila kvůli bytu. Protloukám se všelijak a je to na mně vidět. Taky jsem hodně nenáviděla, myslím svého bývalého muže, a to se na mně promítlo. Kdo nenávidí, tloustne a žloutne.
„Co je tohle za teorii?“ smál se večer Karel ve vinárně. Číšník nám na stole rozsvítil svíčku.
Vzpomínky
„Škoda že jsme se rozešli, viď, Karle,“ říkám po třetí sklence vína. „No abychom mluvili přesně, my jsme se nerozešli, ty ses rozešla se mnou,“ připomněl. „Neměla jsem to dělat,“ zavzdychala jsem. S úsměvem pokrčil rameny: „Hele, všechno je, jak má být. Třeba bychom si nerozuměli.“
Ale já vím, že bychom si rozuměli. Byla jsem hloupá. Nelíbilo se mi, že Karel mívá díry na ponožkách a k svačině věčně jen chleba se sádlem, děti se mu kvůli tomu smály. Hledala jsem jistotu. No tak teď to mám! Karel je šťastně ženatý, spokojený boháč.
A já? Odvezl mě domů a z okýnka houkl: „Máme vzpomínky, a ty nám nikdo nemůže vzít.“ Nevím, jestli je to útěcha. Ale někdy v noci myslím na to, jak jsme lezli přes plot do letního kina a hodil nás hlídač, a usmívám se, i když je mi těžko.
Ilona (65), Poděbrady