Z dnešního pohledu se naše rodina stravovala velice nezdravě. Táta zbaštil na posezení dvanáct knedlíků, my s mámou šest.
U nás doma se vždycky pořádně jedlo. Táta říkával: „Až přijde vojna, tlustý budou hubený a hubený budou studený,“ a dlouze se tomu smál. Máma vařila od rána do večera, bavilo ji to.
Soutěžili jsme, kdo sní nejvíc nadýchaných knedlíků, velikých jako kola od vozu. To dá rozum, že vyhrával táta s dvanácti knedlíky, máma a já jsme se dělily o druhé místo – se šesti.
Pochopitelně se nezapomínalo na dezerty, někdy to byly koláče nebo zákusky se šlehačkou, jindy mísa párkového salátu, který jsme spokojeně chroupali a pochvalovali si, že jsme vynalezli nový, originální pokrm zakončující jídlo.
Hezká holka
Byli jsme šťastná, spokojená rodina, což vydrželo až do doby, kdy mi bylo šestnáct let a vrhla jsem se jednomu klukovi, který se mi líbil, na motorku.
Byla to Jawa Pionýr, které se říkalo „fichtl“, laciný a slabý stroj, a ten se, i když se kluk snažil ze všech sil, nerozjel.
Ne snad, že by byl rozbitý, to já jsem vážila až příliš. „Seš moc těžká, radši slez,“ řekl mi můj idol nekompromisně. Rozbrečela jsem se a utekla domů. „Kdo ublížil mojí holčičce?“ zuřil táta. Máma mě objala a hladila po vlasech. „Jsem tlustá,“ naříkala jsem.
„Kluci se mi posmívají.“ Máma vrtěla hlavou: „Ale jdi, nejsi tlustá. Máš jen takovou… korpulentnější postavu. Máme to v rodině, to jsou geny, ty nepřelstíš.
Jsi hezká holka, žádná vychrtlá koza.“ Zdálo se však, že spolužáci a kluci z okolí dávají přednost těm vychrtlým.
Na dračku šla například tmavovlasá Ilona, vysoká a hubená. O mě se nikdo nezajímal. Tak jsem se alespoň dobře učila, nerozptylována zájmem mladých mužů, tak jako moje věčně zamilované spolužačky.
Ale co mi byly platné samé jedničky, když jsem o lásce jen marně snila? „A co kdybys začala trošku cvičit?“ navrhla sestřenice. Vrhla jsem na ni pohled plný hrůzy. Každá hodina tělocviku pro mě byla za trest, mučení plné posměšků. „To nikdy,“ řekla jsem.
Tak trapné
Občas jsem chodívala pomáhat mámě do krámu, pracovala v potravinách, kde také jinde, že. Nastoupil tam po vyučení nový prodavač, jmenoval se Matěj, byl, stejně jako já, zakulacené postavy.
Působil nesměle, promluvil dvě slova za den, ale, jak říkala máma, pracant, jak se patří. Byl mi sympatický. Překvapilo mě, když jsem ho potkala v naší kuchyni, kam ho máma pozvala na nedělní oběd. „Sehnala jsem ti ženicha,“ zašeptala mi spiklenecky.
„Mami, to snad nemyslíš vážně,“ zasyčela jsem. Bylo to tak trapné! A byla to ještě ke všemu pravda. Matěj a já jsme se záhy zasnoubili a uspořádali si svatbu. Žijeme spokojeně a máme se rádi víc než leckteří hubení.
Marie (65), Uherské Hradiště