Kačenka je mé jediné dítě, s manželem jsme si ji doslova vymodlili. Bolí mě u srdce, když vím, že žije ne moc dobře, a navíc s vnoučaty, která jsem nikdy neviděla.
Jirku jsem si brala, když mi bylo třicet. Byla to velká láska, znali jsme se jen půl roku, ale už tehdy jsme věděli, že spolu chceme být a mít spolu děti. Bohužel osud nám nepřál. Jediná dcerka byla vymodlená.
A i když jsme roky žili jako na růžovém obláčku, stačil jeden muž, který vše zničil. Jemu a možná ani dceři neodpustím, že Jirka marně čekal více než 30 let, až se otevřou dveře a obejme svoji milovanou holčičku…
Vymodlené dítě
Když se nám narodila Kačenka, myslela jsem, že budeme mít i další děťátko. Bohužel se to nepovedlo. O to víc jsme si holčičku hýčkali. Milovali jsme ji nadevše a snesli bychom jí modré z nebe. Byla strašně hodná, poslušná, dobře se učila.
Jako rodina jsme spolu trávili spoustu času, s manželem jsme se ani moc nehádali. Zkrátka idylka. Káťa chodila na gymnázium, a protože měla stále skvělé výsledky, šla i na vysokou školu. Vybrala si zemědělku, jelikož milovala zvířata.
Jak již byla dospělá, kolikrát mne napadlo, jaký bude první chlapec, kterého nám představí. „Ale mami, zatím to nestojí za to,“ odpověděla mi. Nevím, s jakými hochy randila, bohužel ten, kterého jsem poznala, nám fatálně zasáhl do života.
Nevyrůstal v harmonii
Jmenuje se David. Chlapec z rozvedené rodiny, kterému maminka zemřela při autonehodě, když mu bylo 12 let. Dostal jej do péče otec, který byl však alkoholik. Z Davida vyrostl rebel s vlastním názorem. Možná i proto se Káťa trochu bála se s ním pochlubit.
Já jsem však jednou zahlédla zamilovanou dvojici na procházce městem. Nehlásila jsem se k nim, asi o týden později jsem ale na chlapce zavedla řeč. Kačenka mi o něm řekla vše. Navrhla jsem, ať ho někdy přivede. David přišel jako slušňák.
Upravený, s květinou, manželovi dokonce donesl skotskou, protože se jako vyučený kuchařvyznal. Byl milý, i když ten jeho ostrý pohled a tetování přece jen něco vypověděly.
Brala si od nás peníze
Kačenka stále bydlela u nás, všechno jsme jí platili, protože jsme chtěli, aby se soustředila hlavně na školu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že dcera ji tehdy před rokem nechala! Proč nám lhala, že potřebuje peníze na to či ono do školy?
Z našich peněz živila i Davida, který tehdy střídal místa v pochybných putykách. Káťa bránila svého milého stůj co stůj. Tvrdila, jak to měl v životě těžké a že si jednou sám otevře restauraci. Sama chodila na různé brigády, takže na sebe si vydělala.
Musela jsem to říct manželovi, který se vytočil doběla. S dcerou se nesmírně pohádal a došel si tam, kde pracovali David s Kačkou. Všichni se zhádali a ještě tentýž den se Káťa sbalila a odešla. Manžel říkal, ať jde, protože věřil, že až vychladne, vrátí se. Čekám už jen já 35 let…
Neviděla jsem nikdy svá vnoučata
Čas rány nezhojil. Dcera se s námi nestýkala. S Davidem nějak ten život pytlíkují. On si restauraci nepořídil, stále mění práce, dokonce prý byl v podmínce, protože řídil pod vlivem. Žijí v podnájmu, mají dvě děti, které jsem nikdy neviděla.
Jen vím, co mi řekla její kamarádka. Katku prý hodně ovlivnil David. Jak neměl svoji rodinu, uzurpoval si moji dceru a chce, aby žili jen pro sebe.
Bojím se, že se nepřijde rozloučit
S Katkou jsem se potkala před rokem při té nejsmutnější události. Zemřel Jirka. Můj milovaný manžel a Katčin tatínek. Jen to píšu, už se mi tlačí slzy do očí. Kačenka byla naše vymodlené dítě.
Tatínkova milovaná holčička, pro kterou dělal od narození první poslední. Tolik jsme se měli všichni rádi. A Jirka pak viděl dcerunku naposledy před více než 30 lety. Byl to tvrdý chlap, snad jen já jsem ho viděla plakat. Bylo to v den Katčiných narozenin.
Byl sám v obýváku, myslel, že už spím. Já ale šla do kuchyně a našla jsem Jirku, jak si utírá slzy. „Proč to udělala? Vždyť já ji mám tak rád!“ brečel. Nechápala jsem, proč ho po takové době přepadla neskutečná lítost. „Víš, jsme v důchodu.
Nepoznali jsme vnoučata,“ začal. Vzal do ruky fotku Kačenky a řekl: „Bojím se, že kdyby se jednomu z nás něco stalo, nepřijde se třeba ani rozloučit…“ Bylo to strašné. O to mrazivější bylo, když za týden dostal infarkt.
Miluji Kačenku, ona nás asi ne
Byla jsem na to sama. Volala jsem záchranku, stihli jej odvézt do nemocnice. Jak jsme byli jen my dva, myslela jsem jen na to, že stále musím být u něj. Až později mi došlo, že jsem měla shánět Katku. Nešlo to, tehdy mě to prostě nenapadlo.
Po příjezdu do nemocnice žil v podstatě pár minut. Ještě otevřel oči a řekl mi: „Miluju tě. A Kačenku.“ A pak se ozvalo to strašné pípání přístroje, které hlásí, že je konec.
Bolí mě to kvůli manželovi
Katce jsem dala vědět, co se stalo, přes její kamarádku. Ozvala se mi. Bylo to ale takové chladné. Na pohřeb přišla. Sama. Bez Davida, vnoučata jsem také neviděla. Prohodily jsme víceméně pár zdvořilostních frází. Ona se mne nezeptala, jak mi je.
Já se zeptala, jak se má. Jen odpověděla, že se má fajn, že mají s Davidem dvě děti.
Je to ztracené?
Z jejího nezájmu jsem byla rozpačitá. A možná i trošku naštvaná. Nechci se jí plést do života, nepotřebuju, aby mi vozila nákupy. Projevit větší lítost nad ztrátou táty ale mohla. Do Jirkovy smrti jsem stále myslela na to, že se jednou všichni sejdeme.
Teď ale nevím. Mám pocit, že je všechno ztracené. Pořád ve mně je trošku toho hněvu kvůli Jirkovi, protože jsem právě pár dní před jeho odchodem poznala, jak moc ho ztráta Katky bolela. To mě mrzí ze všeho nejvíc.
Mirka P. (69), Zlín