Po mateřské jsem chtěla nastoupit do práce a jako na potvoru nebylo široko daleko jediné volné místo pro ženu s maturitou.
Nastoupila jsem tehdy do jednoho výrobního podniku. Vlastně i tam jsem potřebovala protekci. Přimluvil se za mě náš soused, kamarád mého táty z dětství, který mě znal od kočárku.
A i když jsem měla střední ekonomickou školu s maturitou, nastoupila jsem jako dělnice. Na kancelářská místa byla větší poptávka než nabídka. Od první chvíle jsem tušila, že to pro mě na tomto úseku nebude snadné.
Šest žen středního až vyššího středního věku mě provrtávalo nenávistným pohledem.
A to byl kámen úrazu
Byla jsem mladá, štíhlá a na rozdíl od nich jsem měla i tu podezřelou maturitu. Rozhodně jsem nezapadla do kolektivu. A to mě ještě soused před nástupem do práce varoval, ať si dám pozor především na mistra. Prý na lidi křičí a všichni se ho bojí.
Taky jsem věděla, že přede mnou odešlo právě z této pozice snad deset mých předchůdkyň, všechny ani ne do roka a do dne. Jedna z nich nevydržela ani měsíc. Údajně kvůli němu, tvrdily ty, kterým jsem měla říkat kolegyně. Nakonec byl právě tento postrach mého úseku jediný, s kým se dalo vyjít.
Všechny mě nesnášely
Přestože jsem se snažila dělat co nejlépe, kolegyně mi nemohly přijít na jméno. Pokřikovaly na mě: „Hele, ty tam!“ nebo: „Řekněte tý mladý, ať si laskavě pohne!“ Vlastně mě nikdy ani neoslovily jménem.
O tom, že bychom třeba navázaly rozhovor, se vůbec nedalo ani uvažovat. Opravdu jsem se tam cítila hrozně a do práce jsem chodila stále s bolením břicha. Bohužel peníze jsme potřebovali, a tak nebylo zbytí.
Pak se ale zjistilo, že pro jednu část mých povinností nemám zdravotní předpoklady. Má vrozená oční vada tuto činnost neumožňovala, a to jsem bez problémů prošla zdravotní prohlídkou.
Přesto jsem mohla na pozici pracovat dál, s vynecháním právě této činnosti, což mi mistr umožnil. A to byl asi poslední hřebíček do mé rakve. Kolegyně mě začaly nenávidět: „Stejně se chceš, ty fiflenko, jen ulejvat!“ vyštěkla na mě nejstarší z nich.
Zatnula jsem zuby
Takové nepřátelství jsem snad nikdy nikde nezažila. Jak jsem ale časem zjistila, ony byly hnusné i na sebe navzájem. Jen se pomlouvaly a hašteřily.
Bylo to prostředí, kde se bezostyšně všechny pomlouvaly navzájem, dělaly si naschvály, kradly si svačiny z lednice, braly si navzájem kávu a nic je víc nerozradostnělo, než když některá z nás upadla, bouchla se, nebo jí něco nešlo.
Já mám lidi ráda a takovéto chování mě ničilo. Snažila jsem se ale vydržet. Měla jsem jen ranní směny, volné víkendy a ucházející plat, to pro mě bylo důležité.
Také jsem nechtěla vypadat nevděčně, když se za mě musel přimlouvat soused, abych měla alespoň toto místo. Po deseti měsících jsem už ale věděla, že to déle nevydržím snad ani minutu a na této pozici prostě zůstat nemohu. Za nic na světě. Měla jsem až po krk falše a zloby, která číhala všude kolem.
Šla jsem žadonit
Navíc jsem v práci kvůli své oční vadě nijak zvlášť nezářila, patřila jsem tedy spíš k ucházejícímu průměru, i když na střední škole jsem byla vynikající studentkou a premiantkou. Smlouvu jsem měla na dobu určitou.
Dva měsíce před jejím vypršením jsem proto navštívila náborové oddělení s prosbou, že nechci na této pozici pokračovat, ale měla bych zájem o jiné místo, které by mi lépe vyhovovalo. Bohužel kancelářské profese byly stále obsazené.
A nebyla ani vyhlídka, že by se v brzké době mělo nějaké uvolnit. Žádná ze stávajících úřednic se nechystala ani na mateřskou, ani do důchodu. Nešťastně jsem se podívala na personalistu: „Já už tam vážně nevydržím! Nejde o práci, ale o ty ženské,“ neudržela jsem slzy.
Ale já pracovat chci!
Asi se mu mě zželelo, tak se na mě podíval se slovy: „Můžeme vám nabídnout jen toto,“ ukázal mi s tím, že zabodl prst do nic neříkajícího popisu pro mě neznámé pozice. „Ale to se vám jistě nebude líbit. Je to mnohem těžší práce.
Zaměstnanci si tam uklízejí pracoviště sami a je to práce špinavá, v terénu, fyzicky náročnější, a ještě k tomu na směny,“ pokračoval.
Byl klid
Pokud to ale vezmu, mohu poslední dva měsíce ročního pracovního poměru dochodit tam a nechodit do původní práce s bolestí žaludku, kterou jsem poslední dobou z prostředí trpěla. Vlastně jsem ani moc neuvažovala, jak moc jsem chtěla pryč od těch zlých ženských.
Byla jsem už ochotná čistit i záchody, jen když to bude alespoň trochu v klidu. A tak jsem na to kývla, nakonec, jsou to jen dva měsíce. Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě!
V novém kolektivu jsem se cítila jako doma, a když jsem potom po pár letech přešla do kanceláře, bylo pro mne velké dilema, zda své milé kolegy vůbec opustit.
Milada R. (57), Liberec