Domů     Na štěstí nebyl připravený, odpustila jsem mu
Na štěstí nebyl připravený, odpustila jsem mu
8 minut čtení

Šeřilo se, hrálo se na kytaru, v dálce zpíval splav. Bylo tak jednoduché se bláznivě zamilovat, bez ohledu na následky.

Pamětníci dobře vědí, jak to za našich mladých let chodilo. Holky se takzvaně musely vdávat, často v útlém věku, kdy na to nebyly zralé. A nešťastní ženiši na to nebyli zralí už vůbec!

Takhle fakt nechci dopadnout, pomyslela jsem si, když jsem přihlížela svatbě spolužačky, která se vdávala coby čerstvě zletilá.

Oddavky byly zjevně domluvené nakvap, svatební šaty spíchnuté horkou jehlou a tak, aby se do nich objemná nevěsta v osmém měsíci těhotenství vešla, tudíž připomínaly bílý stan pro velkou rodinu.

Švadlena ještě ke všemu zvolila kousavou látku, a tak se nešťastná dívka osypala vyrážkou, kterou si v jednom kuse škrábala. Cestou kostelní lodí brečela, a když ji otec předával ženichovi, ukázalo se, že slzí i ten. Štěstím to nebylo.

Také rodiny obou hlavních protagonistů působily spíš rozpačitě než dojatě. Vypadalo to, že měly se svými potomky jiné plány. „Tak jsem si přála, aby Karlíček studoval vysokou školu,“ šeptala ženichova maminka nějaké další paní.

„A místo toho…“ a srdceryvně se rozplakala. Bylo známo, že Karlíček nedokončil ani učební obor s maturitou. Takhle nechci dopadnout, opakovala jsem si. Takhle ne.

Když nešťastný pár opouštěl kostel a svatebčané utvořili špalír a házeli na něj pro štěstí rýži, působilo to jako nechtěná parodie.

Buď rozumná

Jenomže láska je slepá a někdy nevýslovně krutá. O prázdninách po maturitě jsem se seznámila s Martinem. Bylo to v chatové osadě, kam jsem přijela na několik dní s kamarádkou. Vzpomínám si na tu báječnou bezstarostnost.

Seděly jsme na schůdkách chajdy, situované v kopci, takže se nám otevíral skvělý výhled, kouřily startky a hodnotily místní kluky, které Marie znala od dětství. „Hele, Miloš,“ hvízdla, když si všimla kluka dole na pěšině.

„Tak toho ne, je chorobně lakomej, za toho bys musela zaplatit i zmrzlinu. Kubu taky nedoporučuju, má před svatbou a nevěsta váží skoro sto kilo, rozbila by ti ciferník.“ Přerušila jsem ji dotazem, kdo ze zdejších mladých mužů vypadá nejlíp a stál by za hřích.

„Rozhodně Martin,“ odpověděla bez rozmyšlení. „Ale taky ho nedoporučuju, je to nafoukanej frajírek, ředitel zeměkoule. Synáček z doktorský rodiny. Buď rozumná a obloukem se mu vyhni.“ To se lehko řekne.

Večer se chodilo do kiosku u řeky, stmívalo se, nahoře plály hvězdy, dole romanticky naříkala kytara, zpívalo se o krásné Dajáně, která jediného v srdci má a dnem i nocí na něho čeká dál. Večery jako stvořené k tomu, aby se sotva zletilá dívka bláznivě zamilovala.

Pod jalovcem

Jakmile se Marie postavila do fronty na pivo a párky, přisedl si ke mně tmavovlasý, urostlý elegán, představil se jako Martin a dodal tenkým hláskem: „Chaloupku máme vystavěnou ve stráni pod jalovcem.“ Zasmála jsem se, taky jsem milovala Karafiátovy Broučky.

„Ale ty koukám zdejší nejsi,“ sondoval fešák. Připlula Marie s občerstvením a zahučela: „Běž si, Martínku, hledat štěstí jinam, tady ti pšenka nepokvete.“ Nevšímal si jí, skočil si do stánku, kde měl v úschově kytaru, a spustil ty největší pecky.

Šeřilo se, za řekou hučely vlaky, noc voněla létem, lučním kvítím a vlahým deštěm, který se měl záhy přihnat a zalít vyprahlou, horkem rozpukanou zem. Šli jsme se s Martinem projít ke splavu a cestou jsme si vzájemně vylíčili své dosavadní životy.

„Tady se o mně povídá, že jsem nafoukanej,“ upozornil. „Hlavně tomu nevěř. Jsem vtělená dobrota,“ smál se. Poslouchali jsme, jak si zpívá splav. Bylo slyšet i žabí koncert, nesl se od slepého říčního ramene. Vypadalo to na lásku jako z románů. A byla taková, jenomže krátká.

Co ty tady?

Léto se chýlilo ke konci, nastoupila jsem do práce jako kulturní referentka v našem kulturáku a Martin odjel na kolej, studoval třetí ročník medicíny. Slíbili jsme si všechno na světě, věrnost, oddanost, věčnou lásku, však to znáte.

Když mi odborný lékař oznámil, že jsem těhotná, div jsem mu tam neomdlela. „Vy jste s tím nepočítala?“ podivil se. „A co otec, co ten tomu říká?“ Špitla jsem, že otec to ještě neví.

„Radím, abyste mu to co nejrychleji pověděla,“ řekl a vyplňoval údaje v mé těhotenské kartě. Srdce se mi na vteřinu hrůzou zastavilo. Martinovou reakcí jsem si nemohla být jista. Znali jsme se dva měsíce. Vzpomněla jsem si na Mariina slova:

„Obloukem se mu vyhni.“ Svatou pravdu měla. Přihrnula jsem se do Prahy jako velká voda. Na koleji jsem ho hledala marně, pak jsem přecházela asi dvě hodiny před školou, až jsem ho konečně spatřila ve veselém hloučku. „Co ty tady?“ povídá ne úplně nadšeně.

„Pojďme někam do soukromí,“ navrhla jsem, protože mě propichovaly oči přítomných, mezi nimi byly i holky. Neochotně se mnou popošel k lavičce napůl schované v keřích hlohu. „To si děláš srandu,“ zaúpěl. „Řekni, že to není pravda.“

Bez táty

Plakala jsem celou cestu vlakem, doma jsem se proměnila v hromádku neštěstí. „Zbav se toho,“ řekl mi doslova. Odpověděla jsem, tedy, až když jsem dokázala promluvit: „Pamatuj si.

Tebe už nechci nikdy v životě vidět.“ Nechala jsem ho, zkamenělého, trčet před lavičkou, a vydala se k nádraží. Rodiče zareagovali obstojně. „Měla bys nám, Marcelko, říct, kdo je tatínek,“ vzdychla máma. „Nikoho se doprošovat nebudeme!“ zahřměl táta.

„O Marcelu a dítě se dokážeme postarat sami. Skoč, mámo, do zeleniny, holka teď potřebuje vitaminy.“ To mě rozbrečelo tuplem. Mám tak hodné rodiče! Ale pomyšlení, že můj chlapeček – nepochybovala jsem, že to bude kluk – bude vyrůstat bez táty, bylo zničující.

Neuměla jsem si představit, že bych žila bez otce, byl fantastický, ten nejlepší, vzhlížela jsem k němu jako k pánubohu. O tohle životní výhru jsem svého synáčka ošidila. Nesmírně mě to trápilo.

Když jsem jednou seděla v křesle a zas skoro brečela, pohladil mě táta po vlasech a povídá: „Neboj se, Marcelko. Nahradím tomu malému tátu raz dva.

Jsem ještě ve formě, zvládnu s ním hrát fotbal, naučím ho plavat i jezdit na kole.“ A to už jsem brečela jako želva.

Na vše sama?

Narodila se mi krásná holčička, ani jsem pro ni neměla připravené jméno, a tak jsem na dotaz sestry bezmyšlenkovitě vyhrkla: „Tonička.“ Po babičce. Vážila tři kila třicet a byla zdravá jako řípa.

Když mi ji dali na porodním sále do náruče, bylo ze mě slzavé údolí. „Nemusíte tolik plakat,“ usmívala se sestřička. „Máte nádhernou dceru, až ji uvidí tatínek, bude radostí bez sebe.“ To mě dorazilo.

Na pokoji se mnou byly ještě dvě další maminky, v jednom kuse si povídaly o tatíncích, až mi srdce usedalo. Ostatně tatínci popocházeli dole pod okny, protože za mých mladých let býval do porodnice vstup zakázán. Maminky za okny jim pyšně ukazovaly děťátka.

Za mnou nepřišel pod okna nikdo. „Vy nejste vdaná?“ divily se moje spolunocležnice. Smutně jsem zavrtěla hlavou: „Nejsem. Budu na všechno sama.“ A rozplakala jsem se tak, že si ke mně obě přisedly a utěšovaly mě.

Spát se nedalo, miminka v noci brečela, když zmlklo a usnulo jedno, rozeřvalo se druhé nebo třetí. Občas jsem upadala do jakéhosi polospánku, ani jsem přesně nevěděla, jestli sním, nebo bdím.

V takovém mátožném stavu jsem spatřila Martina, skláněl se nade mnou v lékařském plášti. Usoudila jsem, že se mi to jen zdá, ale silueta k mému úžasu promluvila. „Je mi aspoň trochu podobná?“ šeptal.

„Má tvoje oči i pusinku,“ odpověděla jsem a pochopila, že to není sen. „Víš, rozmyslel jsem si to,“ hlesl s pohledem na naše tvrdě spící dítě. „Chtěl bych být zase s tebou… a s ní.

Vodil bych ji do školky, koupil bych jí houpačku a naučil ji nebrečet, když si rozbije koleno.“ Přečetl si jméno nad postýlkou: „Tonička. Chtěl bych být s tebou a s Toničkou.“ Zamračila jsem se. Postřehl to a drmolil: „Vím, co řekneš. Vypadni a už se nevracej.

Ale já přijdu, znovu a znovu, dokud mi neodpustíš. Můžeš mi odpustit?“ Neznatelně jsem kývla. Položil mi na postel kytici růží a vycouval ze dveří.

Marcela (61), Břeclav

Související články
3 minuty čtení
Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí. Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně. Musím se o ni přece postarat Moje maminka sedává každý večer na gauči, ovladač pevně v ruce. Už dopředu mi chystá místo vedle sebe, načechrá polš
4 minuty čtení
Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi
5 minut čtení
Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes. Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk. Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi
3 minuty čtení
Můj vyvolený nastupoval v dubnu na vojnu, čekaly nás dva roky odloučení. Věřila jsem, že to překonáme a po jeho návratu se vezmeme. Jak moc jsem ho milovala! Nastupoval na vojnu v dubnu, v jarním turnusu. Na nádraží hrála dechovka od podlahy, tváře muzikantů byly veselé a kontrastovaly se smutkem v očích branců, jejichž mámy a holky mávaly a brečely. Dva roky! Budeme spolu ještě za dva roky, pt
2 minuty čtení
Dlouhou dobu jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla. Měla jsem strach z toho, co bych v něm mohla spatřit. Proč k té proměně došlo? Po léčbě rakoviny jsem samu sebe sotva poznávala. Je to už pět let, co mi lékaři oznámili diagnózu: rakovinu prsu. Do té doby mi život konečně připadal klidný. Měla jsem práci, kolem sebe blízké lidi, rodinu. Děti už byly dospělé a s manželem jsme si začali užívat
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zachránil lékař bez diplomu tisíce dětí?
epochalnisvet.cz
Zachránil lékař bez diplomu tisíce dětí?
Od roku 1903 hostí newyorský Coney Island lunapark, který však spíš než klasický zábavní park připomíná přehlídku zázraků. K vidění je tu celá řada kuriozit – obřím modelem Vernovy ponorky počínaje a vesničkou plnou „pravých“ živoucích trpaslíků konče. Dokonce jsou tu i první inkubátory. I s předčasně narozenými dětmi!   Novorozenci, umístění ve zdejším zařízení, jsou tak
Pražský Hrad, který okouzlil i hvězdy
epochanacestach.cz
Pražský Hrad, který okouzlil i hvězdy
Praha má svou nezaměnitelnou tvář. Hradní paláce nad Vltavou vytvářejí pohled, který zná celý svět. Je to obraz, který okouzluje po staletí a nikdy nezevšední.   Neexistuje snad jediný Čech, který by ho neznal. Pražský hrad se objevuje na pohlednicích, ve filmech i na fotkách. A kdo si plánuje výlet do naší metropole, má ho
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
rezidenceonline.cz
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
Pokud váš trávník po zimě připomíná spíš flekatý koberec než lákavý zelený porost, není to náhoda. Jaro vždy nemilosrdně odhalí místa, kde plevel využil náskok, který získal ještě před začátkem sezóny. Dobrou zprávou je, že právě teď máte šanci změnit pravidla hry. Když půda volá o pomoc Důvod, proč se plevele na jaře chovají životaschopněji
Chaos v hmyzí říši kvůli ozonu! Nesmyslné páření i útoky na spojence
21stoleti.cz
Chaos v hmyzí říši kvůli ozonu! Nesmyslné páření i útoky na spojence
Mravenčí dělnice se snaží vrátit do své kolonie. Setkává se ovšem s odporem dalších členů hnízda. Čelí projevům otevřené agresivity. Proč? Kvůli ozonu, který narušil její feromonovou pachovou značku.
S mámou to je těžké
skutecnepribehy.cz
S mámou to je těžké
Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí. Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně. Musím se o ni přece postarat Moje maminka
Jak využít Měsíc pro svůj půvab?
nejsemsama.cz
Jak využít Měsíc pro svůj půvab?
Měsíc má pro zdraví i půvab čarovnou moc. Naplánujte si proto zkrášlovací procedury v souladu s jeho jednotlivými fázemi. Může měsíc ovlivňovat vzhled a krásu? Tradice říká, že lunární fáze můžete užít ve svůj prospěch při domácích zkrášlovacích procedurách. Lunární cyklus má několik fází a v každé z nich nadchází vhodná doba pro některou z činností. Týká se
Dům hrůzy v Bohučovicích: Řádil tam duch žhář?
enigmaplus.cz
Dům hrůzy v Bohučovicích: Řádil tam duch žhář?
Samovolný pohyb předmětů, nevysvětlitelné výkyvy teplot či náhlé vzplanutí náhodných objektů. To jsou některé z charakteristických projevů násilného poltergeista. Případy takového kalibru obvykle znám
Zeleninový boršč
tisicereceptu.cz
Zeleninový boršč
Pochází z Ukrajiny, ale vaří se i v Polsku, Bulharsku a Rusku. Ano, řeč je o boršči! Dnes pro vás máme vegetariánskou verzi, která je stejně chutná, ale rychlejší na přípravu. Tak pojďte na to! Ing
Místo obnovení slibu Mendes a Goslinga zničující hádka?
nasehvezdy.cz
Místo obnovení slibu Mendes a Goslinga zničující hádka?
Objevily se v ráji mráčky? Herci Eva Mendes (52) a Ryan Gosling (45), s nálepkou jednoho z nejpřitažlivějších mužů planety, patří mezi nejstabilnější páry. Měli mít v úmyslu dokonce obnovit svůj man
CUPRA prohlubuje podporu českého padelu
iluxus.cz
CUPRA prohlubuje podporu českého padelu
Automobilka CUPRA je již osmým rokem spolehlivým partnerem padelu. Značka s duchem rebela zve nyní všechny fanoušky této dynamické hry do nově otevřeného padelového centra Padel Powers Brno Slatina. V
Pět tragédií na lyžích: Hrozivý pátek 13. i mrtví olympionici
epochaplus.cz
Pět tragédií na lyžích: Hrozivý pátek 13. i mrtví olympionici
Bývalý 15. premiér Kanady Pierre Trudeau (1919–2000) má dva syny: Ten starší, Justin Trudeau (*1971), kráčí v jeho šlépějích a v roce 2015 usedne také do premiérského křesla.   Jeho manželkou se stane kamarádka a spolužačka mladšího bratra Michela (1975–1998), Sophie Grégoire (*1975). Vezmou se roku 2005. Vždy usměvavý a dobrosrdečný Michel na jejich svatbě
Bílá hora: Prohra, nebo vítězství? Za vše může Bůh!
historyplus.cz
Bílá hora: Prohra, nebo vítězství? Za vše může Bůh!
Bojovat se jim moc nechce. Část vojáků hlavně z Thurnových jednotek se ještě vzpamatovává z noční pitky v pražských krčmách. Až kolem deváté hodiny ranní je Kristián starší z Anhaltu jako vrchní velitel stavovského vojska začíná shánět do kupy. Jako diplomat je skvělý, jako vojevůdce darmo mluvit…   Stálé váhání, zda bitvu skutečně svést, je