S Evou se známe léta letoucí. Vlastně jí všichni říkali Evička, protože jim připadala tak trochu dětinská a měla ráda pohádky.

Ne že by je četla i v dospělosti, ale ráda si je vymýšlela. Byly to neškodné příběhy jakoby ze života.

Plná štěstí

Vždycky se pro něco nadchla a dokud téma nevyčerpala, pořád o tom snila a mluvila. Taková šťastná duše, která si nepřipouštěla žádné zlo. Ani v jejích příbězích se neobjevovalo. Poslouchalo se to krásně.

A když jsme sedávaly na terásce jejího domku s lahodným drinkem, který uměla Evička skvěle namíchat, v tom podvečerním klidu se všemu, co říkala, dalo věřit.

Když měla větší publikum, to se sešly sousedky, aby zapomněly na své trable s manžely, úplně se rozdováděla.

Jenom pověra

Tak možná vznikl i příběh o ufonech, protože Evička si něco přečetla v nějakém časopise, a pak si dávala pravidelnou informační dávku z televize. „To je jenom pověra,“ odbývala Evičku sousedka Vlasta. „Ufoni nejsou!“ dodala rozvážně a rozhodně.

A děvčata se rozdělila na dva tábory. Jeden bojoval za to, že všechny zprávy o ufonech jsou jenom povídačky, a druhý se ufonů zastával. „Dějí se přece věci, které nevysvětlíš,“ tvrdila Jana z protějšího domu. „Já jsem je určitě viděla!“

Nechtěli tomu věřit

Janička pak převzala iniciativu a začala vyprávět, jak spolu s Viktorem, s ním chodila na vysoké, viděli cestou na festival ve Strážnici podivná světla nad nimi. Trojúhelník na nebi temně hučel nebo bručel. Měli prý nahnáno, že je něco nad nimi pozoruje.

Nechtěli tomu úplně věřit, ale bylo to tak působivé, že nakonec přidali do kroku. Tehdy se kolem půlnoci u jednoho z pódií strhla jakási mela a pak se rozhostilo mrtvolné ticho.

Janička při svém vyprávění byla věrohodná a tónem svého hlasu dodávala příběhu děsivou atmosféru. A k ránu už všude pobíhali policisté se psy a hledali člověka, který měl zabít svého kamaráda nožem. „Jistojistě za to mohli ufoni,“ ulevila si Jana.

Kdo to způsobil?

Petra kroutila hlavou a pak vyprskla smíchy. „Myslíš, že ufoni odebírali nějaké vzorky a potřebovali aspoň jedno tělo?“ zajímala se. Marta hned vyjekla, nejspíš si ve své bujné fantazii všechno představovala. Šárka se tomu všemu také smála.

„A to, že manžel smíchal v pračce všechno prádlo a pak měl i nátělníky růžové, za to taky mohou ufoni?“ Nemáme věřit takovým pohádkám. To se ale trochu dotklo Evičky, která tyhle příběhy hltala. „Nechte být,“ bránila se. „Spoustu věcí nám nikdo nevysvětlil.

Ne proto, že jsme chodily za školu, ale proto, že to vysvětlit nejde!“ Měla hned po ruce několik ukázkových případů. Prý ty velké povodně také způsobili ufoni, něco se jim vymklo z rukou.

A když hořel tenkrát ten les za naším městem, muselo to být od trysek jejich talíře.

Velká zkouška

Petra namítla, že přece chytili nějaké dva puberťáky, kteří kouřili v lese, a od nedopalku pak začalo hořet. „Na někoho se to svést vždycky musí,“ zasnila se Evička. „Na mladé kluky, které ani nemohou odsoudit, to je snadné.

Ale co když to opravdu byla vesmírná loď, která startovala k návratu mezi galaxie?“ Já to Evičce nevyvracím, nechávám ji ty příběhy vyprávět, protože se hezky poslouchají. Tenkrát se najednou obloha zatáhla, zčernala, až Evička nadskočila.

„Přichází velká zkouška!“ věštila. „Která z vás to stihne domů dřív, než bude úplně promočená?“

Jitka F. (63), Prachatice