Matka mě opustila, když jsem byla ještě maličká. To člověka těžce poznamená. Naštěstí jsem měla báječného tatínka, který se o mě dojemně staral.
Máma od nás odešla, když mi byly čtyři. Nic jsem pro ni neznamenala. Jak by jinak mohla proboha opustit čtyřletou holčičku? Táta se mi to chudák snažil nějak vysvětlil, mumlal omluvně: „No asi neměla mateřské instinkty…“ Nikdy jsem jí neodpustila. Žila pak s mnoha různými muži, asi i hodně pila.
Zemřela ve dvaačtyřiceti letech. Viděly jsme se asi třikrát, při náhodném setkání ve městě. Bylo vidět, že je nesvá, řekla mi ahoj a zbledla, nic víc, nic míň. Možná si přece jen uvědomovala, že to, co udělala, bylo, jak se říká, přes čáru.
Nevím. Táta byl opravdový hrdina, nikdy se neoženil a snažil se mi dělat tátu i mámu dohromady, přišívat knoflíky, spravovat vázání na lyžích, vařit, péct koláče i vyrábět masky na karnevaly. Škoda že se za takové činy nerozdávají vyznamenání.
Otevírací doba
Vyrostla ze mě zahořklá mladá žena. Vědomí, že ani vlastní matce nestojíte za to, aby se o vás starala, není právě povznášející. Kdo mě bude mít rád, když jsem byla lhostejná i mámě? Byla jsem tichá, uzavřená, úzkostlivá – a sama.
Ve škole jsem neměla kamarádky a později, v zaměstnání na poště, jsem rovněž existovala jaksi mimo kolektiv. Nikoho jsem si nevšímala a nikdo si nevšímal mě. Proto jsem užasla, když mi jakýsi mladík podal místo vyplněné složenky papírek, na němž stálo psáno: V kolik tu končíte?
Přísně jsem si ho prohlédla, přesvědčena, že si dělá legraci. „Otevírací dobu máte napsanou na dveřích,“ sykla jsem. Od té chvíle jsem neměla stání, zírala jsem na lidi za okénkem a nechápala, co po mně vlastně chtějí.
Když jsem v pět hodin deset minut poštovní úřad opustila, stál venku na chodníku a v ruce držel růži.
Asi stokrát
Do roka a do dne jsme byli vážná známost. Poklekl a požádal mě o ruku. Div to se mnou neseklo. Zvolala jsem: „Ano!“ Padla jsem mu do náruče, vzápětí jsem se odtáhla a zašeptala: „Opravdu si vezmeš holku, která nechce děti?“ Jen vzdychl.
O tomhle jsme mluvili asi už stokrát. Přesvědčovala jsem ho, že jsem stejná jako moje matka, divná osoba, která by se o dítě neuměla postarat. „Tomu nevěřím,“ odpovídal. „Byla bys skvělá máma.
Budeš skvělá máma.“ A říkal mi to tak dlouho, až jsem uvěřila a přestala se panicky bát.
Když se narodila Andrea, úplně mi to změnilo život i povahu, byla jsem najednou mnohem vyrovnanější a šťastnější. „Jsi ta nejlepší máma na světě,“ pošeptal mi můj muž, když jsme dcerku, nastrojenou jako na bál, vedli do první třídy.
Anna (58), Šumperk