Když mi zemřel manžel, nemohla jsem se zbavit pocitu, že ho stále cítím. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Tušila jsem, že bych byla za blázna.

S mým mužem Standou jsme spolu byli více než čtyřicet let. Zažili jsme jak to dobré, tak to zlé. Stáli jsme si bok po boku celý život. Nikdy jsem si neuměla představit, že přijde den, kdy se budeme muset rozloučit.

Jeho smrt mě zlomila

Manžel byl o deset let starší než já. Když dostal zákeřnou a doposud nevyléčitelnou rakovinu, bála jsem se nejhoršího, což se nakonec také stalo. Vždycky jsem si myslela, že umřeme spolu. To, že odešel jako první, mě velmi ranilo.

Ze dne na den jsem si připadala opuštěná a zbytečná. I když se celá rodina snažila, k tomu, aby zaplnili moje srdce zející prázdnotou, to nestačilo. Zůstala jsem bydlet v našem domečku a doufala, že ta ukrutná bolest časem otupí.

Děly se podivné věci

Už pár měsíců po pohřbu jsem často měla pocit, že manžela cítím. Třeba když jsem prošla kolem křesla, kde tak rád sedával. Najednou se mi stalo, že jsem zakopla o něco neviditelného. Jako kdyby v těch místech měl nohy.

Jindy, když jsem se vracela za tmy domů, svítila v jeho pokoji lampička. Sotva jsem vešla, světlo zhaslo. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Všichni by to svalovali na stesk. Já však někde uvnitř sebe cítila, že tu Standa pořád je.

Na hrob jsem mu chodila zpravidla jednou měsíčně. Hřbitov leží v odlehlé části vesnice a není možné, abych tam chodila denně. Většinou jsem tam chodila večer, kdy jsem měla jistotu, že tam nikdo nebude. Sedávala jsem u jeho hrobu a povídala si s ním. Při jedné návštěvě se stalo něco, co mi pomohlo bojovat s tou bolestí.

Viděl muže se lžící

Seděla jsem u manželova hrobu a kolem pobíhal malý chlapec. Lezl mi na nervy, ale křičet jsem na něj nechtěla. „Ten pán s lžící v ruce se na vás směje,“ zvolal mi za zády. „Jdi pryč, chlapče, tady není hřiště,“ okřikla jsem ho. „Teď se zase usmál.

A proč má v ruce tu lžíci?“ nedal mi pokoj. „Jaký muž? Kde ho vidíš?“ zeptala jsem se. „Tady, za tou deskou,“ řekl a běžel mi místo ukázat. „Vy ho znáte?“ otázal se a já najednou uviděla mlhavou postavu, jak sedí na zemi a směje se. Byl to vážně můj Standa.

Stále je se mnou

Chlapec stále dotíral otázkou, proč má v ruce tu lžíci. „Každé jídlo jedl výhradně lžicí,“ špitla jsem. V tu chvíli mi došlo, že nejsem blázen. Ty pocity, které jsem doma měla, byly opravdové. To, že ten malý chlapec mého muže viděl, pro mě byla jasná zpráva.

Říká se totiž, že malé děti vidí víc, než si myslíme. Teď každý večer usínám s blaženým pocitem, že je manžel pořád někde poblíž.

Soňa L. (71), Brněnsko