Žila jsem v tom domě krátce a neznala všechny nájemníky. Když jsem poznala paní sousedku, zdála se mi milá, jen trošku zmatená…

Nastěhovala jsem se do bytu po babičce. Byl to krásný byt, ale zoufale volal po úklidu. Babi byla typický zástupce starší generace, skladovala vše, co už nepotřebovala, pro případ, že by se to mohlo někdy ještě hodit. A tak byl její byt plný starého haraburdí.

A jak jsem zjistila, nejen byt. Narvaná k prasknutí nesmyslnými krámy byla i její sklepní kóje. Neměla jsem ani kam uložit své věci, dokud „dědictví“ po babičce neprotřídím. Poté jsem si ale ve sklepě všimla prázdné kóje. Soused mi řekl, že by měla patřit staré paní, která bydlí nade mnou.

Jiný sklep

Rozhodla jsem se za ní zajít a poprosit ji, jestli by mi svůj sklep na pár dní nepůjčila, abych měla kam nastěhovat své tašky a nábytek, než vyklidím sklep po babičce. Byla trošku zmatená, ale milá, řekla však, že ta prázdná sklepní kóje není její.

K jejímu bytu prý patří jiná, s číslem dvanáct, jelikož i její byt má číslo dvanáct. Ke sklepu ale prý stále neměla klíče, nechal si je prý bývalý nájemník, který ve sklepě dokonce nechal i několik krabic.

Zdálo se mi to zvláštní, nechala jsem ale paní zavolat majiteli svého bytu, že by potřebovala vyprázdnit sklep, který patří jí. Ten řekl, ať ty věci vyhodí, poněvadž starý muž, který tam předtím byt obýval, už nežije.

Zámek od dveří prý můžeme přeštípnout, on koupí nový. Uznávám, byla to nestandardní situace, byla jsem v tom domě ale nová, netušila jsem, jaké „pořádky“ tam fungují.

Pomoc zloději!

Zavolala jsem na pomoc bratra, který nám měl pomoci sousedčin sklep otevřít. Začal zámek rozřezávat a zrovna, když byl v plné práci, přišel do suterénu nějaký muž. „Zloději!“ začal křičet a běžel zavolat policii.

Policisté dorazili během několika minut a po nich i vlastník sklepa. Paní, já i brácha, my všichni jsme byli překvapeni.

Ukázalo se, že stará paní sousedka byla opravdu trošku zmatená, v bytě bydlela krátce a mylně se domnívala, že sklep s číslem dvanáct je její. Nebyl. Dlouho trvalo, než jsme situaci vysvětlili pravému majiteli.

Naštěstí byl moc milý a celému omylu se s námi od srdce zasmál. Brzy po celé téhle záležitosti jsme spolu začali chodit. Marek byl gentleman s úžasným smyslem pro humor.

Časem jsme se vzali, přestěhovali do jeho bytu a v tom původním, mém, dnes bydlí naše, již dospělá dcera. Se starší paní sousedkou jsme měli do konce jejího života výborné vztahy. Vždyť nebýt jejího omylu, tak bych možná nepoznala svého báječného manžela.

Dagmar (58), Liberecko