Na některé vztahy, které se vám hluboce vryjí do srdce, nikdy nezapomenete, i když trvaly jen krátce.

Vdala jsem se v životě pouze jednou. Nyní, i po mnoha letech v manželském svazku, jsem stále šťastná a spokojená, ale myšlenky se mi často vracejí do mého mládí. Tehdy jsem prožila cit, který neměl budoucnost, o to více byl však intenzivní.

Vzájemné sympatie

To, že se mladá žena zamiluje do výrazně staršího muže, se stává poměrně často. Tehdy mi bylo dvacet jedna let, jemu pětačtyřicet. Líbil se mi. A moc. Věděla jsem, že je ženatý. Pracoval ve stejné budově jako já, jen v jiné firmě.

Potkávali jsme se často na chodbě. Pokaždé jsme se na sebe usmáli a jednoho dne mě oslovil. Chvíli jsme si povídali. Pokud jsem do Romana byla předtím jen platonicky zakoukaná, nyní jsem se šíleně zamilovala.

Nejprve jsme si kradli chvilky pro sebe v práci, pak jsme se setkávali i v kavárnách a vinárnách. Věděla jsem, že mě miluje stejně jako já jeho. Ale zároveň mi bylo jasné, že se nerozvede.

Jel za mnou tři sta kilometrů

Definitivně si mě získal, když jednou přijel dříve ze služební cesty z Prahy, kde měl původně přespat. Ujel tři sta kilometrů, jen aby mě chvíli mohl vidět. Nesváděl mě, nenaléhal na mě. Stačilo mu, že mě mohl pohladit, políbit.

Bylo mi s Romanem krásně a i na něm jsem viděla, jak je mu se mnou dobře. Chtěli jsme se setkávat tak dlouho, dokud to bude možné.

Nejkrásnější chvíle

Prožívala jsem nejkrásnější týdny a měsíce, jaké mě do té doby potkaly. Pak se ale o všem dozvěděla Romanova žena. Nevím, jak se to k ní doneslo, ale to koneckonců není podstatné. Pochopila jsem, že ten krásný tajný vztah musí skončit.

Bolestná zpráva

Trpěli jsme oba dva, já dokonce tak moc, že jsem Romana nedokázala každý den vídat a dělat jakoby nic, takže jsem se přestěhovala na sever Čech. Tam jsem si později našla životního partnera. O Romanovi jsem pak dlouho nic nevěděla.

Zakázala jsem sama sobě ho jakkoli kontaktovat. Až jedna bývalá kolegyně mi po čase prozradila, že vážně onemocněl. Tehdy už jsem byla vdaná za Bedřicha a měla děti, přesto jsem bojovala s pokušením se za Romanem vypravit. Nakonec jsem to neudělala.

Později jsem se dozvěděla, že zemřel ještě před šedesátkou. Nebudu lhát – probrečela jsem tehdy potoky slz.

Nikdy nezapomenu

Nikdy jsem neměla sílu jít hledat jeho hrob. Jsem dnes spokojená žena a zdánlivě mi nic nechybí. Mám svoji rodinu, kterou miluji, ale takový osudový cit jako tenkrát se dá prožít jen jednou a já jsem ráda, že mě to potkalo.

Miroslava N. (66), Ústí nad Labem