S Martinem jsem chodila skoro šest měsíců. Doufala jsem, že i on mě miluje alespoň tak jako já jeho. Neustále mi to totiž říkal.

Potkali jsme se na jednom večírku, který pořádala naše spolužačka z vysoké školy. Měla narozeniny a pozvala na ně skoro půlku celé koleje. Všichni jsme se do jejího malého pokoje samozřejmě nevešli, proto se mejdan zanedlouho rozjel po celé budově.

V mém pokoji už bylo plno

Nejvtipnější na tom bylo, že se nikdo z nás následující ráno neprobudil ve svém pokoji. Buď byl tak opilý, že na něj netrefil, nebo už byl obsazen někým jiným. Když jsem se chtěla vytratit z večírku já, byly asi tři hodiny v noci.

Namířila jsem si to do svého příbytku, který jsem sdílela se spolubydlící. Jenomže když jsem otevřela dveře, našla jsem ji in flagranti spolu s jiným spolužákem. Omluvila jsem se a šla si hledat jiné místo, kde bych mohla spát.

„Nechceš jít k nám?“ pozval mě jeden kluk, kterého jsem znala jenom od vidění, do svého pokoje. „To bych byla moc ráda,“ přijala jsem jeho nabídku.

„V mém je totiž plno.“ „Tady je jenom můj spolubydlící Martin,“ uvedl mě do svého pokoje, který sdílel stejně jako já s jiným studentem.

Usnula jsem jako nemluvně

„Já jsem Honza,“ představil se mi můj hostitel a začal uklízet z křesla vedle své postele oblečení, abych si na něj mohla sednout. „Chceš něco k pití?“ nabídl mi. „Už asi jenom vodu,“ řekla jsem a zívla. „Nechceš si lehnout na mou postel?“ zeptal se mě Honza.

„Ne, to je dobrý, klidně se vyspím i na zemi. Hlavně že nemusím být na chodbě.“ „Já tě aspoň něčím přikryji.“ Honzův hlas ke mně doléhal z jiného světa, a pak už jsem jen cítila, jak mi tělo zahalila velká tlustá deka.

Když jsem se probudila, bylo už devět hodin ráno. Vyskočila jsem jako čertík z krabičky. „Musím na přednášku!“ „Klídek!“ V té chvíli vyšel z koupelny polonahý Martin. Čistil si zuby, měl ručník jen kolem pasu a vypadal vážně skvěle. „Je sobota!“

Byl milý a vážně moc hezký

Protřela jsem si oči a všimla si, že Honzova postel je prázdná. „Kde je Honza?“ zeptala jsem se Martina. „Ráno odjel za rodiči. Dáš si něco ke snídani?“ nabídl mi. Přikývla jsem. Martin mě pozval na snídani do protější kavárny.

Dala jsem si velkou kávu a sladký koláč, zatímco on si objednal čaj s míchanými vajíčky. „Promiň, že jsem se s tebou v noci moc nebavil, ale potřeboval jsem dodělat nějakou práci,“ mrkl na mě. „To je dobrý,“ mávla jsem rukou.

„Asi bych si taky měla najít nějaký přivýdělek.“ „A co studuješ ty?“ vyzvídal Martin. „Přírodní vědy,“ prozradila jsem mu. „To je zajímavé,“ pokýval uznale hlavou.

„Jsi docela prima holka.“ Martin se na mě tak zvláštně zadíval, až jsem cítila, jak rudnu ve tváři. „Díky, to už mi docela dlouho žádný kluk neřekl,“ přiznala jsem.

Zasel červíčka pochybností

Začali jsme spolu s Martinem chodit ještě týž den a já se cítila, jako kdyby mě potkalo to největší štěstí. Uběhlo šest měsíců a já byla do Martina zamilovaná čím dál tím víc. A doufala jsem, že i on do mě.

Alespoň nic nenasvědčovalo, že by tomu mělo být jinak. Proto mě překvapilo, když za mnou přišel Honza a řekl mi věc, na kterou jsem nebyla vůbec připravená. „Mám pocit, že to Martin táhne ještě s jinou holkou,“ skoro mi zašeptal.

„Jak to myslíš?“ nechtěla jsem věřit tomu, co mi právě řekl. „Každý večer, předtím než jde spát, si píše s nějakou holkou.

Psala mu, že se na něj moc těší a že už se nemůže dočkat, až přijede domů a zase spolu někam půjdou.“ „Ty si myslíš, že má Martin doma svoji holku, která na něj čeká, a já tady za ni sloužím jako náhrada?“ dala jsem si věci dohromady.

„Myslím, že to tak bude,“ přikývl Honza. A já se rozbrečela.

Odhalil své pravé úmysly

Všechno, co se pak stalo, nahrávalo tomu, co mi Honza řekl. Martin odjel v pátek hned po škole. Do večera jsem jeho nepřítomnost docela dobře zvládala, ale když odcestovala pryč i moje spolubydlící, padlo to na mě v celé tíži.

Naštěstí tu byl Honza, kterému jsem se mohla vyplakat na rameni. „On mě určitě podvádí!“ „Neboj, to bude dobrý,“ hladil mě po vlasech. „Za chvíli na něj zapomeneš, a pak se zamiluješ do někoho jiného. Třeba do mě,“ nabídl se mi.

„Já už nikdy žádného chlapa nechci!“ plakala jsem. „To je hloupost,“ hladil mě dál Honza, ale jeho ruka náhle sjela na moje prsa. „Já tě třeba chci od prvního okamžiku.“ „Co to děláš?“ odstrčila jsem ho. „Jen se nedělej,“ postavil se proti mně Honza. Uskočila jsem stranou a utekla do svého pokoje, kde jsem se zamkla.

Vše se vysvětlilo

Bouchal mi na dveře docela dlouho. A vyhrožoval, že všechno řekne Martinovi, až se vrátí. Nemusel. Řekla jsem mu to sama. Žádná druhá holka nebyla. Martin jel pomoct rodičům na jejich domě.

A protože už jsme ani jeden z nás nechtěli být poblíž Honzy, našli jsme si společný pronájem. Malinký, ale aspoň jsme byli blízko sebe.

Věra T. (51), Olomouc