Tchyně jsou neoblíbené i v lepších rodinách, jak ale tahle nenávist vygradovala u nás, to je příběh na román. Moje matka byla tou nejstrašnější tchyní na světě.
Vdávala jsem se na vysoké a brala si spolužáka. Žili jsme v garsonce pět let a pak jsem potkala Jirku. Ženatý s malým synem, jinak skvělý chlap. Až vedle něj jsem zjistila, co to je sex. Moje okolí celé roky tvořili hloubaví intelektuálové. Jirka byl jiný.
Když se mě dotkl, tála jsem jako máslo. Byl živočišný, náruživý, žádný zjemnělý romantik. Celé hodiny jsme si dokázali povídat o muzice, nebo spřádat plány, kam pojedeme na víkend.
Doma manželce vždy nahlásil zavážku koberců z Německa, já tomu svému pedagogické školení a svět byl náš. Nakonec to prasklo. Váhal, nějaký čas to vůbec nebylo jasné, ale pak mi pomohl osud. Otěhotněla jsem.
Jeho žena vyváděla neskutečné scény, Jirku obrala snad i o kartáček na zuby a syna od něj totálně odřízla. S jeho platem něco přes deset tisíc hrubého se naše úroveň řítila do sfér sociálních případů. A to byla voda na mlýn mojí matky.
Jirku nesnášela od začátku. “To nemyslíš vážně! Ty, doktorka filosofie, si uvážeš na krk chlapa, který není ani vyučený!” Jeho zaměstnání se tajilo před všemi tetkami z desátého kolene. Matka vyfabulovala upravenou historii mého rozvodu a dalšího sňatku.
Jirka figuroval jako majitel firmy s nábytkem, který jezdí po Evropě za obchodem a málokdy je doma. Po revoluci se z mojí matky stala zámožná restituentka, díky níž jsme neumřeli hlady.
Když jsem po dvou letech znovu otěhotněla a narodila se po Albertovi Alžběta, situace se ještě zhoršila.
Měla nás v hrsti!
Albert v té době moc nemluvil a matka usoudila, že je “opožděný po tátovi”. “Říkala jsem ti, že budeš mít hloupé děti a tady to máš. Alžbětka na tom nebude líp, uvidíš!” Tak mezi mě a Jirku zarazila pořádný klín.
“Evo, sbal děti, jedeme k moři,” pronášela moje matka dvakrát do roka a brala nás k moři na dovolenou, ale bez Jirky. Nakonec nám koupila auto.
Zároveň s klíčky a doklady, kde byla uvedená jako majitelka ona, mi podala jakýsi právní glejt, kde se psalo, že se Jirka nesmí k autu přiblížit na třicet metrů. Potom nám koupila novou sedačku. Drahou, koženou. A k tomu levné plátěné křesílko.
“Na co?” ptala jsem se. “Přece pro Jirku,” odvětila. Nakonec mě matka pozvala na oběd: “Přijď bez dětí, chci ti něco navrhnout.” Seděli jsme nad řízkem a já čekala, co z ní vyleze. “Evičko, mám pro tebe návrh.
Když se s ním rozvedeš, okamžitě ti na účet převedu dva miliony korun!” Vidlička mi málem upadla na zem. Vstala jsem a beze slova odešla.
Tím rozhovorem s matkou se do mě vlila taková energie, že jsem měla do týdne domluvený nástup do práce a s potvrzením od zaměstnavatele se mi podařilo umístit děti ve školce. Od té doby uplynulo pár let.
Dnes učím na gymplu němčinu a dějepis, Jirka stále vozí koberce. S matkou jsme první dva roky nepromluvili ani slovo. Hrála ublíženou a zrazenou, nakonec ale prodělala slabší mrtvičku, takže jsme navázali kontakt.
Kdykoli se ale náš hovor stočí do trochu srdečnější roviny, matka to vždycky pokazí: “Evičko, kdyby sis to rozmyslela, moje nabídka stále platí.”
Eva F. (47), Znojemsko