Už jsme sedali ke stolu, když zazvonil zvonek u dveří. V nich stál omšelý starý muž. Za pozvání ke stolu se mi bohatě odměnil.

Pamatuji si, jak babička přidávala na Štědrý večer na stůl jeden talíř navíc. Byl pro náhodného pocestného, který by zaklepal v tento sváteční den na dveře. Mí rodiče se tomu smáli, tuto tradici jsme doma nedodržovali. Máma i táta si na křesťanské tradice nepotrpěli.

Vánoce jsme sice slavili, ale bez modlení před večeří a bez betlému. V tomto duchu jsem byla vychována.

Vdala jsem se, měla dvě děti a manžela, který byl sice hodný a dobrý táta, zato ale dostal po těžkém pracovním úrazu invalidní důchod a já mohla pracovat jen na částečný úvazek, abych se o něho postarala.

Byli jsme na tom finančně zle a oslava Vánoc pro nás byla velmi náročná záležitost. Toužili jsme ale dělat svým dětem radost, aby se necítily ochuzeny.

Náhodný pocestný

Ten rok jsme na tom byli zvlášť špatně. Bylo to po smrti mé maminky, která toho dětem vždy nakoupila hodně, a úbytek dárků byl pod stromečkem citelně znát. Usedali jsme právě ke stolu, když zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem a za dveřmi stál starý pán v omšelém obleku.

V jeho očích bylo ale něco, co mě konsternovalo. Podíval se na mě zářivě modrýma očima. „Neměla byste trochu jídla?“ povídá ten stařec. Bleskla mi hlavou vzpomínka na babičku a na základě té vzpomínky jsem najednou slyšela samu sebe, jak říkám:

„Jen pojďte dál, dáte si s námi večeři!“ ustoupila jsem muži z cesty, aby mohl vejít.

Stařec mě ale zarazil jediným gestem. „Děkuji, zcela mi postačí suchý chléb a voda!“ Řekla jsem, ať tedy chvíli počká, a k chlebu s lahví vody jsem přibalila i trochu cukroví. Když jsem se vrátila ke dveřím, stařec tam už nebyl.

Marně jsem se po něm sháněla po celém domě. Sousedé říkali, že u nich taky zvonil, ale odehnali ho.

Přijde trest?

Jen starý děda Macháček, kterého všichni považovali za blázna, vykřikoval, že to byl Bůh, a všechny potrestá za to, že ho odehnali od dveří. Tu noc jsem měla sen, ve kterém se stařec objevil.

Nebyl už tak omšelý a ani tak starý. Měl na sobě dlouhé, bílé roucho a vycházela z něho zvláštní zář. „Jsi dobrá žena,“ řekl mi. „Zasloužíš si pomoc, hned po svátcích si vsaď a vyhraješ!“

Stal se zázrak!

Ten sen byl tak působivý, že jsem se z něho vzbudila a ráno ho vyprávěla manželovi. On to viděl jako velký pokyn shůry. Dali jsme dohromady všechny zbylé peníze a já běžela podat sportku. Říkali jsme si, že jsme možná blázni jako pan Macháček. Zázrak se ale opravdu stal.

Vyhráli jsme takovou sumu, která nám zajistila na dlouhý čas lepší život – až do doby, než naše děti dostudovaly. A starý pan Macháček? Od té doby jsem si s ním často povídala. A můj muž ještě víc! Sedali na lavičce před domem a on vyprávěl o andělech, kteří už na něj mávají!

Ludmila (59), Olomouc