Když jsem onehdy seřvala děti na autobusové zastávce, protože dělaly nesnesitelný kravál, dobře jsem zaslechla, co si šeptají. Ježibaba!

O Vánocích lidská srdce měknou jako máslo. Myslela jsem, že to moje ne, že už jsem okoralá. Taky jsem se odnaučila něco si přát. Když se mě někdo zeptá, co bych chtěla od Ježíška, odpovím: „Hlavně nic nekupujte.“ Nebo: „Proboha, jen to ne.“

Všechno už mám, i topinkovač, rychlovarnou konvici, pěnu do koupele, lak na vlasy a dárkovou kazetu s několika druhy černých a ovocných čajů. Nic nepotřebuju. Leda tak spravit chatrný plot. Dobře vím, že mě celá vesnice považuje za protivnou bábu. A víte co?

Jsem s tím srozuměná. Protože taková opravdu jsem.

Když jsem onehdy seřvala děti na autobusové zastávce, že dělají takový kravál, že se mi z toho ježí všechny vlasy na hlavě, dobře jsem zaslechla, co si šeptají. Ježibaba! Pomyslela jsem si: Počkejte, drahouškové, až vyrostete.

Poznáte, zač je v Pardubicích perník. A změníte se…

Lído, nebreč

Příbuzní se domnívají, že je jejich povinností mě o Vánocích navštívit, přitom bych byla nejradši sama. Myslí si, že mi prokazují dobrodiní. Jenže já kvůli nim musím uklízet, prát záclony, zamést dvorek a upéct aspoň linecké….

Ptají se na mého synáčka Petra, a když odpovím, že ani nevím, kde se toulá, koulí očima a významně vzdychají. Nejradši bych je vymetla z kuchyně koštětem. Je to sebranka, ty moje sestřenice a neteře. Ale tentokrát mě advent překvapil.

Zaťukala mi na okno Lída, Petrova nedávná láska. Brečela.

No nazdar, povídám si v duchu. Posadila jsem ji ke kamnům a povídám: „Lído, nebreč. Posté ti říkám, že ten můj kluk nestojí za nic. Copak ses o tom sama nepřesvědčila? Nevím, kde je, nepošle ani pohled. Na starou mámu kašle a na tebe taky, tak se s tím konečně smiř.“

Asi štěstí

Brečela víc a víc. Když si sundala kabát a objevilo se břicho, tak mi to došlo. Až jsem si musela sednout. Tohle je ten dárek k Vánocům, o který jsem jako o jediný doopravdy stála. Ne toustovač (mám ho dvakrát), ani sada mýdel.

Mlčela jsem a snažila popadnout dech. Pak jsem vzala kapesník, otřela jí slzy, napřímila se jako generál před bitvou a povídám:

„Koukněme se, jak se věci mají. Nebreč. Já toho mýho grázla najdu a přitáhnu ho sem třeba za límec. A třeba za límec ho přitáhnu i na úřad.

Ožení se s tebou, kdyby to měla být ta poslední věc, kterou na tomhle světě ještě udělám.“ V duchu jsem si řekla, že to, co teď cítím, je asi štěstí. Protože co by to bylo jiného?

Jitka (66), Zlín