Mireček napsal dopis Ježíškovi. Položili jsme ho za okno a vítr ho záhy odnesl do pohádkové vesnice, kde listonoši v nažehlených uniformách shromažďují listy od dětí.
Bylo mu šest a půl a pořád věřil na Ježíška. Asi proto, že ještě nechodil do školy a světaznalejší a cyničtější chlapečkové mu nestihli prozradit, že je Ježíšek lež jako věž. Netušila jsem, co Mireček odpoví, položím-li mu obligátní otázku: „Copak bys chtěl, miláčku, od Ježíška?“
Čekala jsem, že řekne autíčko nebo tank nebo třeba pejska, který sám štěká a udělá i pár kroků, toho ale měli jenom v Tuzexu. Byla jsem připravena na všechny možnosti, jen ne na slova: „Chtěl bych, aby se vrátil tatínek.“
Takže i kdybych sehnala tuzexové bony a koupila štěkajícího pejska nebo bůhvíco, auto na dálkový ovladač třeba, bude jako nic oproti tatínkovi. Tátové se nedají koupit ani za tuzexové bony.
Do dopisu Ježíškovi napsal Mireček kostrbatými písmeny, s nimiž jsem mu pomáhala: Tatínka!
Dopis za oknem
Položili jsme list za okno a vítr ho záhy odnesl do pohádkové vesnice, kde usměvaví listonoši v nažehlených uniformách se zlatými knoflíky shromažďují poštu pro Ježíška, který si ji včas vyzvedne, pečlivě přečte, hluboce se zamyslí a koná.
Čas práskl do kočáru, nastalo štědrovečerní ráno.
Mireček se probudil, vletěl do obýváku a vytřeštil oči. Vánoční stromeček se blýskal novými ozdobami, koupila jsem i svícen, v němž hořely svíčky, napekla cukroví, dosud schované, a naaranžovala ho na tác z broušeného skla.
Udělám všechno, předsevzala jsem si, aby na své pošetilé vánoční přání zapomněl.
Krájeli jsme jablíčka, zpívali koledy, pouštěli po vodě ořechové skořápky se svíčkami a obědvali jen skromně a bez masa, abychom večer spatřili zlatá prasátka. Jak říkám, zoufale jsem se snažila, aby na otce alespoň protentokrát pozapomněl.
Už nikdy
To se ale nestalo. K večeru přišli babička a děda, sněhové vločky jim tály na kabátech. Když jsme se všichni posadili ke stolu, Mireček se obrátil na prarodiče: „Přijde taky táta?“ Děda sklopil oči a babička povídá: „Nepřijde, Mirečku, ale poslal pohled.“
Vytáhla z kabelky pohlednici odněkud z Afriky, přečetla přání k Vánocům, jehož poslední věta zněla: Prosím, pozdravujte Mirečka. Dítěti se rozzářily oči. Babička mu pohled věnovala. Strčil si ho za tričko a vypadal šťastně.
To se tehdy Ježíškovi povedlo. Když jsem šla večer zkontrolovat, zda Mireček usnul, všimla jsem si, že ve spánku objímá pomuchlanou pohlednici. Jeho otec zmizel kdesi ve světě, syn ho už nikdy neviděl. Ale ten pohled z daleké ciziny byl pro něj nejhezčím vánočním dárkem.
Miluše (59), Domažlice