Bývala to úžasná, energická a starostlivá žena. Když začala zapomínat, netušili jsme, jak vážné to bude. Až jednou odešla ven a nevrátila se.
Stalo se to před třiadvaceti lety a byla to jedna z nejstrašnějších chvil v mém životě. Naši babičku jsme milovali pro její laskavou duši a skvělou, přátelskou povahu. Nikdy jsme si nepřipouštěli, že by se nám začala vzdalovat. Přesto se tak stalo. Jak čas šel, začala se u ní projevovat zapomnětlivost.
Zpočátku jsme si nepřipouštěli, že by se mohlo jednat o něco vážného. Jak se ale ukázalo, naplnily se ty nejhorší představy. Naše babička se začala potýkat s Alzheimerovou chorobou. Chovala se, jako by tady ani nebyla s námi a žila svůj život na míle daleko.
Kam mohla odejít?
Byly Dušičky a my se rozhodli jít na hřbitov, abychom tam zapálili svíčky. S babičkou zůstal doma patnáctiletý vnuk Michal. Byla neděle odpoledne, a vnuk seděl u počítače. Babička se nejspíš rozhodla, že se vypraví za námi.
Kdoví, ona si to nepamatovala. Když jsme se vrátili domů, vnuk stále seděl u počítače, ale babička byla fuč. Její kabát a boty byly taky pryč, bylo jasné, že vyrazila do světa. Vyděsilo nás to.
Vyrazili jsme do ulic, a babičku hledali. Obvolávali jsme známé, ptali se sousedů, ale nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nic nevěděl. Zoufalí jsme se vraceli domů, a před brankou stály dvě postavy.
Nečekaná záchrana
V jedné z nich jsem i na dálku poznala babičku a tím druhým byl místní bezdomovec Pepík. Přespával v garáži jednoho ze starousedlíků. Naši babičku potkal náhodou a pochopil, že vůbec neví, kde je a kudy domů. Tak ji přivedl.
Poděkování
Jako poděkování jsme mu nabídli sprchu a čisté oblečení, ale i práci na naší zahrádce. I na podzim na ní bylo hodně co dělat. Za to dostal každý den kávu a jednou týdně teplou vanu.
Byl to pracovitý a skromný člověk, tak si ho začal „půjčovat“ i soused, který mu nabídl i bydlení v zahradním domku.
Jana (61), Strakonice