Cyklobusem jsem často jezdila na krátké výlety, na jednom se mi stala nepříjemná věc, která ale překvapivě vyústila ve šťastný konec.

Po ošklivém rozvodu jsem se zařekla, že už nechci žádného chlapa ani vidět. Místo nahánění výhodných partií jsem si tehdy raději koupila kolo a začala jsem vyrážet na výlety.

Aspoň ta kila, která jsem nabrala zajídáním stresu z rozvodu, nějak shodím, říkala jsem si tenkrát.

Výlet na Klínovec

Jedno sobotní dopoledne jsem se rozhodla, že se vydám na výlet na Klínovec. Jezdíval tam cyklobus. Cesta byla s přestupem, ale to mi nevadilo. Řidič mi pomohl umístit kolo do držáku v přívěsu a vyjeli jsme.

Zanedlouho následoval přestup, šla jsem si pro své kolo, abych i s ním přeskočila do druhého cyklobusu směrem nahoru na Klínovec. Řidič opět pomáhal se sundáním z přívěsu a druhý šofér s upevněním do toho jeho. Takže jsem jen ukázala na své kolo a oni mi ho ochotně přendali.

Jakmile bylo naloženo, rozjeli jsme se. Najednou začal řidič z prvního autobusu zběsile mávat a hulákat na toho našeho. V přívěsu mu totiž zůstalo jedno kolo, vedle něj stál cyklista a tvářil se zoufale.

„Ty vezeš u sebe kolo, které patří tady pánovi a jemu tu zůstalo cizí!“ uslyšela jsem. P

odívala jsem se z okna a zhrozila se, to opuštěné kolo bylo moje. Vyběhla jsem z busu: „To je moje!“ Pánové jen kroutili hlavou, ale pichlavé poznámky si naštěstí odpustili. Majitel toho vyměněného kola jel též nakonec až na Klínovec.

Tak jsem měla alespoň dostatek času se mu za svou zbrklost ještě několikrát omluvit. Vzal to s humorem, to mě uklidnilo. Nakonec jsme sjeli spolu z Klínovce dolů do Božího Daru a zašli na kávu.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Pavel bydlí ve stejném městě jako já. Říkal, že se přistěhoval teprve nedávno. Svět je opravdu malý. Navíc byl, stejně jako já, čerstvě rozvedený.

Naše cesta

Byl to opravdu sympatický muž. A moje předsudky, že už nechci žádného chlapa ani vidět, byly najednou pryč. Po kávě jsme pokračovali společně až do našeho města a vyměnili si telefonní čísla.

Na další víkend jsme si naplánovali společný výlet. Brzy následovala společná dovolená, potom společné bydlení a za rok přišel Pavel domů s velkou kyticí růží a otázkou, zda si ho vezmu.

Padla jsem mu celá šťastná kolem krku. Bylo mi s ním tak hezky. Dnes již sice žádné velké kopce nezdoláváme, pouze jezdíme po cyklostezkách, ale je to pořád stejně krásné, jako je naše společná cesta životem.

Julie (60), Karlovarský kraj