Všude čtu dojemné příběhy o tom, jak si bezdětní rodiče adoptovali dítě a našli nový smysl života. Mně adoptovaný syn ale rozbil manželství.
S Honzou jsme všechno plánovali. Napřed jsme chtěli vystudovat, potom trochu cestovat, najít si dobré místo a věnovat se kariéře, postavit dům a pak si pořídit rodinu. Všechno šlo jako po másle, až na tu rodinu.
Plánovali jsme dvě děti
Měli jsme oba dobře placená zaměstnání a dobře našlápnutou kariéru, procestovali půl světa a nakonec se přestěhovali do vlastního domu na okraji Prahy. Ten jsme plánovali velkoryse, nechyběly dva prostorné dětské pokoje.
Bylo mi skoro čtyřicet a konečně jsem si připadala připravená na mateřství. Uběhl rok, uběhly dva, tři a stále se mi nedařilo otěhotnět. Lékařka mě uklidňovala, že po pětatřicítce je to bohužel normální, a doporučila zkusit umělé oplodnění.
„Někdy je to v hlavě,“ usmála se na mě, „mám totiž spoustu případů žen, které se rozhodly pro umělé oplodnění a ještě před začátkem léčby otěhotněly.“ Tři cykly umělého oplodnění nevyšly. Třikrát naděje, která po pár týdnech skončila. Bylo nám skoro pětačtyřicet a já jsem začala propadat zoufalství.
To nebyl náš případ
Navíc jsem už v té době začínala pociťovat příznaky menopauzy, zřejmě jako důsledek hormonální léčby před umělým oplodněním. Byla jsem psychicky na dně a opravdu zoufalá. Poprvé v životě jsem neměla svůj život vůbec pod kontrolou.
„Dito, vyřešíme to jinak. Vždyť je tolik dětí, které nemají rodinu. Zkusíme adopci,“ překvapil mě Honza.
Sice jsem o tom přemýšlela, ale pro tak důležitý životní krok musí být stoprocentně rozhodnutí oba a já si do té doby myslela, že Honza není ten typ, který by chtěl vychovávat cizí dítě.
Dostali jsme tříletého
Prošli jsme dlouhým procesem, kdy nás zkoumali psychologové. Bylo nám jasné, že vzhledem k věku máme šanci už jen na starší dítě. Požadavky jsme si nedali žádné. „Kdo na nás vyjde, toho budeme mít rádi,“ usmál se Honza.
Dva dny po mých dalších narozeninách jsme se dočkali! Čekal na nás skoro tříletý chlapeček Tomášek, a to byla výhra. Nejdřív jsme za ním jezdili do kojeňáku, pak u nás několikrát zůstal přes noc. Bylo jasné, že Tomášek je zanedbaný a trochu opožděný.
Matka se ho zřekla až v jeho dvou letech, po dětských domovech měla další čtyři děti, každé s jiným otcem. Řekli nám, že je alkoholička a příležitostná prostitutka a že Tomáška porodila doma.
Chtěli jsme začít znova
My si z toho nic nedělali a nebrali to vážně. Tady je nová startovní čára pro nás i pro Tomíka, od této chvíle patří k nám! Kdyby to ale bylo tak jednoduché, jak jsme si představovali. Tomášek celé noci proplakal.
Naučit ho chodit na záchod nebo na nočník trvalo půl roku. Skoro nemluvil, občas byl agresivní.
Ostatních dětí na dětském hřišti se bál nebo je bil. Věnovala jsem se mu celé dny. Honza se z práce vracel pozdě a unavený, už také nebyl nejmladší, přesto se snažil si s Tomáškem hrát. Po nějaké době jsme se dokonce objednali k dětské psycholožce. Ta diagnostikovala těžké ADHD a sklony k agresivnímu chování.
Nic jsme netušili
„Musíte být důslední, zároveň z vás váš syn musí cítit lásku a oporu.“ To se lehce řekne, ale jak to udělat? Teprve teď jsme si uvědomili, že netušíme, jakou genetickou zátěž si Tomík nese.
Na doporučení psycholožky jsme ho dali do školky, když mu byly čtyři a půl roku.
Každé odpoledne jsem ho vyzvedávala se sevřeným žaludkem, co se zase dozvím. Ostatní děti se ho prý bály, protože je pořád něčím mlátil po hlavě. Do žádné činnosti ve školce se nezapojil.
Jen náhodou mu učitelka sebrala pastelku těsně předtím, než s ní stihl píchnout Aničku do oka. Na Ondráška vylil teplý čaj, Terezku kousl do nohy. Co když má biologického otce násilníka, nebo dokonce vraha? „Vždyť my o tom dítěti nic nevíme!“ zkonstatoval s hrůzou manžel.
Žádné řešení nevidím
Místo do normální školy nastoupil Tom do speciální, jak se dřív říkalo, do zvláštní. I tam ale od začátku „vynikal“, bohužel agresivitou. Teď chodí do šesté třídy a je téměř nezvladatelný. V jednom záchvatu vzteku shodil ze schodů Honzův tablet a můj fén.
Manžel se doma objevuje čím dál méně. Doneslo se ke mně, že se kolem něj točí mladičká asistentka. Je jen otázkou času, než přijde se žádostí o rozvod. A co já? To mám zůstat sama se zlým klukem, který mě prokazatelně nemá rád?
Dita R. (54), Plzeň