Lenka musela odjet na firemní školení, a tak mě požádala, zda bych mohla dohlédnout na její dceru. Prý s Andreou začala třískat puberta, a tak potřebuje pevnou ruku…

Moje sestra chtěla, aby její dcera přišla včas domů, udělala si úkoly, včetně dalších povinností. Měla jsem toho být garant. Jelikož jsem na volné noze, nebyl to pro mě žádný problém.

To jsem ale netušila, s čím na mě neteř vyrukuje. „Teto, musím na trénink,“ řekla dívčina, jakmile se připravila na druhý den do školy. Věděla jsem jen to, že dělá nějaký sport, přesně jaký, jsem netušila.

Zvláštní přání

Když jsem řekla, že půjdu nakoupit, jen dodala: „Kup mi prosím tě diabolky,“ a byla pryč. Nikdy jsem tento výraz neslyšela, měla jsem zato, že to jsou bonbony pro diabetiky. Proč ta holka chce dia bonbony, vrtalo mi hlavou. A zděsila jsem se při myšlence, že se v naší rodině vyskytla cukrovka.

V supermarketu jsem zašla do úseku z cukrovinkami, ale žádné diabolky jsem nenašla. Kolemjdoucí mladá prodavačka mi na můj dotaz odpověděla, že neví, kde jsou, že je z oddělení drogerie. Pak jsem si všimla, že přes ulici je cukrárna a vydala se tam.

Káva mi zavoněla pod nos, čerstvé zákusky lákaly k ochutnání, a tak jsem neodolala a jeden si s kávičkou dala. Obsluhoval mě sympatický prodavač, zhruba v mém věku. „Máte prosím diabolky?“ zeptala jsem se, když jsem dojedla.

„Tak to musíte, mladá paní, zatočit na rohu do té uličky, na jejím konci je prodejna se střelivem,“ odpověděl s úsměvem. Vykoktala jsem ze sebe, že je po mě chtěla neteř a v duchu mi proběhla myšlenka, že si pomyslí jak jsem blbá.

„To se asi stejně, jako můj synovec věnuje střelbě ze vzduchovky,“ prohlásil mile.

S Milošem, jak se mi představil, jsme se zapovídali a já se dozvěděla, že děti chodí spolu do jedné třídy a na stejné kroužky. Náhoda. „Nikdy jsem na sport nebyl, začalo mě bavit řezbářství a jezdím na různá řezbářská sympozia. Zrovna příští týden na jedno pojedu,“ řekl.

Neušlo mi, že se ten sympaťák podíval po mé levé ruce. Prstýnek jsem neměla, byla jsem v té době již nějaký čas rozvedená. „Nechtěla byste jet se mnou? Teda pokud to nebude někomu vadit…“ pokračoval.

Zamilovala jsem se

Pozvání jsem přijala a za týden s nadšením sledovala, jak se z kusu špalku pod motorovou pilou klube sovička. Obdivovala jsem Milošovu šikovnost. Toto naše setkání nebylo poslední. Naštěstí.

Miloše s radostí provázím nejen na řezbářská sympozia, ale již dvacátým rokem naším harmonickým manželským životem. A sovička, kterou tehdy vyřezal, stojí na naší zahradě, kde mi připomíná naše první rande, během kterého jsem se zamilovala.

Hedvika (60), Brno