Byla to opravdu hloupá sázka. Kdybych toho nevypila tolik, nikdy by mě něco tak nesmyslného nenapadlo.

Bylo krátce před půlnocí a já postávala na cestě, která vedla kolem zámku. Před chvílí jsem překonala nízkou zeď a seskočila do prostoru, který byl v tuto noční dobu uzavřen.

Před hodinou jsem se v hospodě vsadila, že dokážu zlikvidovat přízrak, který se kolem zámku zjevoval a strašil. Alespoň podle pověsti.

Legenda praví

Šlo o hraběnku, kterou kdysi dávno její muž za údajnou nevěru sťal. Hraběnčin duch tak objíždí v kočáře kolem bývalého panství a straší. Z prokletí ji dokáže osvobodit ten, kdo vydrží v kočáře okruh kolem zámku.

Svědků, kteří přísahali, že viděli hraběnku v parku za nízkou zdí, bylo hodně. Jeden z nich se prý odvážil nasednout do kočáru.

Ráno ho našli pološíleného, klepajícího se na zámecké cestě! Všechno jsou to jen povídačky, prohlásila jsem v hospodě a pak se vsadila. Do kočáru nasednu, ať se děje cokoliv. Byla jsem známá svou odvážnou duší.

Kočár se objevil

Minutu po půlnoci jsem zaslechla skutečně dusot koní. V dáli se objevil kočár. Blížil se po písčité cestě ke mně. Světlo, kterým bylo v noci osvětlené průčelí zámku, bylo slabé a odhalilo mi kočár až v poslední chvíli.

V každém horním rohu kočáru byla zavěšena lidská lebka. Strach mi navlékl svěrací kazajku.

Kočí bez hlavy

Čtyři koně, kteří táhli kočár, se zastavili přede mnou. Na sedátku seděl kočí, jemuž končil trup holým pahýlem, na kterém chyběla hlava. Dveře kočáru se otevřely a v nich se objevila ruka. Drobná, navlečená do bílé rukavičky.

Zvala mě dovnitř. Ani nevím, jak jsem nastoupila. Dveře se přibouchly a koně se dali do pohybu. Slyšela jsem prásknutí biče. Pak jsem již sledovala osobu, sedící přede mnou. Hrůzou jsem vystřízlivěla.

Oči svítily z lebky

Naproti mně seděla drobná žena v nařasené široké sukni. Horní část těla byla zakončena pahýlem, na kterém ulpělo měsíční světlo! Hlava ležela v ženském klíně. Hleděly na mě oči, jejichž pohled mě paralyzoval.

Hrůzou ztuhlá jsem zírala dolů na kulatý předmět, který držely ruce na svých nohách. Hlava se téměř ztrácela v bohatých nařasených voláncích. Ale oči svítily.

Jízda plná hrůzy

Kočár zabočil po cestě do zadních částí zámku. Myslím, že jsem slyšela cvakání svých zubů. Třásla jsem se jako osika. Nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. Strašidlo mi naznačilo, abych mu nasadila hlavu na trup. Učinila jsem tak.

V tom okamžiku se kočár zastavil a já mohla vystoupit. Našli mě ráno. Spala jsem na lavičce vedle altánku u kašny, ve které se proháněli okrasní kapři. Zdálo se mi to, nebo to byla skutečnost? Strašidlo se od té doby už neobjevilo. Možná došla nebohá hraběnka konečně klidu.

Jana T. (54), Benešov