Hned jako malá jsem se rozhodla, že na rozdíl od mámy svého prince najdu. A budeme-li mít dceru, postarám se, aby měla hezké dětství.

Odmala jsem snila o lásce na celý život. Ale naše 2+1 v paneláku bylo názornou ukázkou, jak by vztah dvou lidí vypadat neměl. Táta utekl, když mi byly tři roky. Nesla jsem to jako křivdu, ale vlastně jsem mu to, jak jsem pochopila později, nemohla zazlívat.

Byl, řekněme, normální, toužil po spořádané rodině, teplých večeřích, nedělních výletech a dovolených u jezera, zatímco máma svým chováním plně realizovala citát: Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Hledala opravdovou lásku, důsledně, zoufale, permanentně.

Vybíravá máma

Chlapíci se u nás střídali jako aprílové počasí. Tohle opravdu nebylo vhodné prostředí pro malou holčičku, pro dospívající dívku už vůbec ne. Navíc jsem si lámala hlavu, co tomu asi říká okolí.

Byli jsme maloměsto, tady každý věděl, co vaří sousedi k obědu i co měl jejich kocour k večeři, a máma a její způsob života bylo nikdy nekončící téma debat na lavičkách, v obývacích pokojích i v hospodách.

Lepší zábava než pitomosti v televizi.

Najdu prince

Neměla jsem vůbec žádnou pubertu. Byla jsem nejistá, plachá, osamělá. Sedávala jsem doma ve svém koutku v obýváku, neboť dětský pokoj náš malý byt postrádal, a vnímala různé fáze matčiných hloupých románků.

Zamilovanost byla sladká jako cukrová vata, bytem znělo chichotání, vyznávala se láska spoustou vzletných slov, tento euforický stav však někdy velmi zvolna, jindy překvapivě rychle přecházel v únavný stereotyp.

Zase jsi nevynesl koš! Proč je v ledničce jen zelenej salám a zbytek vodky? A už tu byl blížící se konec.

To se pak klelo, řvalo, vyhrožovalo. Zařekla jsem se, že takhle žít nebudu ani za všechny poklady světa. Ukážu své bláznivé, bezohledné matce, že láska existuje. Najdu svého prince. Přivedu ho ukázat mámě a řeknu jí: „Vidíš? Já to dokázala.

A až se mi narodí dcera, bude mít krásné dětství. Ne jako já.“

Bude můj

Našla jsem ho. Však se také říká: Když si něco moc a moc přejete a nekompromisně si za tím jdete, tak se vám to stoprocentně splní. Byl to můj nadřízený, tehdy jsem dělala sekretářku ve fabrice. Já vím, že je to banální.

Ale jakmile jsem ho spatřila, řekla jsem si: To je on a bude můj.

Divili byste se, jak to bylo snadné. Bylo mi devatenáct a vypadala jsem, omlouvám se, zní to asi neskromně, ale je to pravda, vskutku božsky. Pozvání na kávu na sebe nenechalo dlouho čekat. Byl starší, ale přesně tak jsem si to představovala.

Starší, okouzlující, rozumný, ale ne zas nějak přehnaně. Mohla jsem tušit, že je ženatý, leč na jeho pracovním stole obligátní foto paní domu chybělo a ani o ní nemluvil, a tak jsem si říkala: A co když není? Jenomže byl.

Takže když jsem ho přivedla ukázat mámě, pošeptala mi: „Pořád mě kritizuješ, a podívej se na sebe. Já si se ženáči nezačínala, já teda ne.“ A když se to dozvěděla babička, zbledla a povídá: „Helenko, hned ho pošli k vodě. Nedělej zlé věci, protože potom se dřív nebo později stanou tobě.“

Monika

Babička mi ani nepřišla na svatbu. Máma ano, se svým nejnovějším amantem, o němž zdůrazňovala s významným pohledem na mě, že je to slušný, třikrát rozvedený člověk. Bylo mi to fuk, cítila jsem se šťastná. Bydleli jsme ve vilce v nejhezčí části města, v ulici V zahrádkách.

Na to mámino příšerné 2+1 jsem ráda zapomněla, byla jsem šťastná mladá paní, vydrželo to skoro celý rok. Až do chvíle, kdy někdo zabušil na dveře. Otevřela jsem a civěla do tváře dospívající dívky. Monika byla Lubošova sedmnáctiletá dcera.

Bez pozdravu mě obešla, vletěla žasnoucímu tátovi do náruče a zacvrlikala: „Tatínku, s mámou se nedá žít. Našla si chlapa. Já tam nebudu. Mohla bych, prosím, bydlet u tebe?“ A můj Luboš, který teď už najednou nebyl tak docela můj, řekl: „Ale samozřejmě, andílku.“

Tím skončila první fáze našeho vztahu, ta, kterou jsem vypozorovala u máminých avantýr. Rychle se dostavil únavný stereotyp, jenž se díky dívce Monice měnil v peklo. Klelo se, řvalo, vyhrožovalo.

Zoufalá a utrápená

Nenáviděla jsem ji, zároveň jsem ji chápala. Věděla jsem, co je to totálně rozbitá rodina a nešťastné dětství. Zato ona mě nechápala ani za mák a nenáviděla až za hrob. V jejích očích jsem byla příčinou všeho zla. Naše soužití ve třech se stalo nesnesitelným.

„Budu vařit,“ rozhodla. „Máma mě to naučila. Ty tvoje blafy nejsou k jídlu.“

Konverzace u večeře vypadala třeba i takhle. Monika: „Dnes jsem viděla Helenu s nějakým chlapem. Vypadali jako milenci.“ Já: „Moniko, to je sprostá lež. Prostě to není pravda. Luboši, snad bys jí nevěřil.“ Luboš:

„Ženský, prosím vás, dejte už pokoj, nebo se z toho zblázním. Takhle se nedá žít.“ Nedalo.

Někdo si musel sbalit kufry, a byla jsem to já. Můj sen o princi a spokojené rodině se ukázal být jen snem. Přála jsem si i dceru, a pro ni šťastné dětství. Chvíli jsem ji skutečně měla, myslím tu nevlastní.

Ale šťastná nebyla, jen zoufalá a utrápená, stejně jako já, když jsem dospívala.

Helena (58), Trutnovsko