Znaly jsme se od mládí. Prožívaly spolu dobré i zlé. Stoprocentně jsem jí důvěřovala. O to bylo pak mé zklamání větší.
Stála jsem a oběma rukama jsem se pevně držela okraje řečnického pultíku. Prsty křečovitě svíraly tvrdé dřevo a tak nebylo vidět, jak se mi třesou ruce. Třásla jsem se ale vlastně celá. Kolena se mi podlamovala a v hlavě mi tepal pravý spánek.
Jen neomdlít, jen to všechno vydržet. Předseda soudu, starší, prošedivělý chlapík, se na mě obrátil. Je to vše tak, jak tady bylo řečeno? „Ano.“ vyrazila jsem ze sebe. „Vlastně bych k tomu ještě ráda něco dodala.“ Soudní síní to zašumělo.
Říkaly jsme si všechno
S Annou jsme se poprvé potkaly na střední škole. Nějak to tak vyšlo, že jsme si první den sedly do stejné lavice. A bylo to. Brzy jsme zjistily, že máme podobné zájmy i názory. Skamarádily jsme se velice rychle a staly se z nás důvěrné přítelkyně.
Tehdy jsem to alespoň tak vnímala. A vůbec jsem neváhala Anně sdělovat všechny své tajnosti. Ať už šlo o má nesplněná přání a sny nebo o to, co mi který kluk řekl nebo udělal. Anna byla sice trochu zdrženlivější, ale já jsem si to tehdy vůbec neuvědomovala.
Trochu si vymýšlela
Postupem času jsem si začala všímat, že Anniny příhody z jejího života jsou trochu přitažené za vlasy. Něco na nich mi připadalo zvláštní. Občas jsem kamarádku dokonce přistihla, že některé své zážitky líčí pokaždé poněkud jinak.
Ale vlastně mi to ani moc nevadilo. Měla jsem jí ráda a byla to moje důvěrná kamarádka. Komu jinému bych se byla tehdy mohla svěřovat se svými prvními láskami? Naše tajemství narůstala a čas ubíhal. Dostudovaly jsme, vdaly se a měly děti.
Stále spolu
S Annou jsem se vídala celý život bez větší pauzy. Bydlely jsme totiž nedaleko sebe. A tak jsme se neustále navštěvovaly. A pak se mi stala ta věc. Na jednom firemním večírku jsem potkala Karla. Byl to jak zásah z čistého nebe. Hrozně jsem se zamilovala.
Byl to sice jen krátkodobý románek, ale samozřejmě jsem si ho nenechala pro sebe. Anna se mnou prožívala všechny mé peripetie od zamilovanosti, až po velké výčitky, že jsem podvedla svého manžela.
Vlastně mi to pomohlo
Měli jsme tehdy s manželem takovou malou krizi. Po narození dětí jsem měla co dělat s nimi a manžel měl pocit, že se ocitl na vedlejší koleji. Z našeho ubíjejícího stereotypu mě vytrhl románek s Karlem.
Bylo to takové hloupé pobláznění, ale paradoxně velmi prospělo mému vztahu s manželem, Přesto jsem si svou nevěru nepřestala vyčítat.
Anně se nedařilo
A zrovna ve chvíli, kdy moje manželství vstalo z mrtvých, ani se ocitlo v troskách. Následoval rozvod a ona se ocitla s dcerou sama. Snažila jsem se ji povzbuzovat a stála jsem při ní. Tak, jak jsme si vždy říkaly, v dobrém i zlém.
Ve snaze zapomenout na své osobní neúspěchy, vrhla se do práce, do budování pracovní kariéry. Bohužel ani tam neměla šťastnou ruku. Lepila se jí smůla na paty.
Nevšimla jsem si změny
U mně v té době vše fungovalo bezvadně. Prožívala jsem šťastné období a tolik bych ho bývala přála i Anně. Šla jsem s ní občas do kina nebo si sednou na kafe. Nikdy jsem si nevšimla, že by byla nějak zhroucená.
Přes všechny neúspěchy mi stále vyprávěla, jak se jí vlastně daří. Měla prý i nějakého nového přítele. Nedělala jsem si proto o ni žádné starosti.
Byl to šok
Jednoho dne přišel manžel domů a tvářil se velice nepřátelsky. Nechtěl mi ale nejprve vůbec říct o co jde. Pak se mě ale na rovinu zeptal. „Je Tomáš můj syn nebo není?“ Ta otázka mě naprosto omráčila. Nechápala jsem, jak to myslí.
Naše druhorozené dítě, jedenáctiletý Tomáš, byl přece celý on. Jak se mohl na něco takového ptát?
Vysvětlení přišlo později
Manžel mi svou neuvěřitelnou otázku nechtěl dlouho nijak vysvětlit. Prý se jen tak ptá a možná by nebylo od věci, nechat si udělat otcovské testy. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to celé nesmysl. Nechápala jsem, kde na takové hlouposti vůbec přišel.
A pak se mi konečně přiznal. Prý ví o mé nevěře. O tom, jak hrozně jsem byla zamilovaná do jiného chlapa. A pak jsem s ním prý otěhotněla. Minulost mě dohnala. Byla to hrozná rána. A já věděla, že se z toho tak snadno nevymotám.
Takový podraz jsem nečekala
Když jsem se manžela rovnou zeptala, jak na mou nevěru přišel, ohromila mě jeho odpověď. Prý mu to vše řekla Anna. Můj úlet mu vylíčila pěkně barvitě a do detailů. Bohužel to neřekla úplně po pravdě.
Tak, jak bylo Anniným zvykem, si to trochu „přibásnila.“ Moje nevěra tak podle ní proběhla ne v době, kdy mému druhorozenému synovi byly dva roky, ale ještě celý rok, před jeho narozením. A na vrch své lži dodala, že Tomášek není manželův, ale mého milence.
Zbytečné vysvětlování
Zrada mé kamarádky mě přišla draho. Manžel neunesl mou nevěru, přestože se po testech otcovství ukázalo, že Tomáš je jeho syn. Rozvedli jsme se. A náš rozchod nejvíc ze všeho odnesly naše děti. Bohužel Anna ani potom ve svých báchorkách nepřestala.
Začala o mně šířit další a další zmatené a značně pozměněné informace mezi mými přáteli a také v zaměstnání. Tehdy mi kolegyně poradila ať už na nic nečekám a obrátím se na soud pro pomluvu.
Je mi jí líto
Poslechla jsem ji. Proto teď vlastně stojím tady před soudem. Celá soudní tahanice ale pro mě byla velmi bolestivá a zdlouhavá. Je mi jasné jen jedno, bývalé nejlepší kamarádce nemohu odpustit. Napáchala příliš mnoho zla.
Na druhé straně je mně jí ale tak trochu líto. Odsoudí ji pro pomluvu, můj právník požaduje i finanční kompenzaci, za újmu, kterou mi způsobila. Ale já vlastně už nic nechci. Jen mít pokoj. To jsem chtěla ještě u soudu dodat, ale nakonec nedodala.
Vendula K.(49), Praha