Přijít o mámu je moc bolestivé. Málem jsem se z toho zhroutila. A ještě tu byl ten nepříjemný problém s chatou…
Přišla jsem o mámu a nechtělo se mi žít. Tak už jsem sama. Nemám na světě nikoho, rodiče navěky odešli. Co se mnou bude? V tom období, kdy jsem byla skoro bez sebe, se o mě starala dcera.
Bylo jí tehdy třiadvacet, hezká holka to byla, ale místo aby randila ostošest, vařila mi, uklízela a chodila se mnou na procházky. Nebýt jí, zalezla bych do nejtemnějšího kouta bytu a brečela. Ale to nešlo, čekaly mě povinnosti.
Třeba vyklidit mámin pronajatý byt. Úkol pro vraha.
Dotýkat se kabelek, punčoch, probírat se šaty, které jsem měla spojené se vzpomínkami. Tyhle si oblékala pokaždé o Štědrý den, třpytily se na nich stříbrné hvězdičky, obouvala k nim stříbrné střevíčky. V květovaných jezdila do lázní. Černé s bílým límečkem nosila do divadla.
Bolelo to
Naštěstí mi při tom pomáhala moje dcera, jinak bych se snad zhroutila, moc mě to tehdy bolelo. Vidět všechny ty maličkosti, pro mámu tak důležité. Zmuchlané divadelní programy, sešity s recepty.
Roky pečlivě opisovanými z ženských časopisů, gramofonové desky s hity, které by se už žádné rádio neodvážilo pustit do éteru, černobílé fotografie, na nichž se směje, hladí mourovatou kočku a je jí sladkých šestnáct.
Mimořádně neslušivou halenku, připravenou k zašívání, rozbitou vázu, kterou plánovala slepit, ale už to nestihla, potrhanou růži z krepového papíru, plnou krabici časopisů Zahrádkář a Chatař.
Byla vášnivý zahrádkář a chatař, nic z toho už není pravda, všechno je v propadlišti času. Rozhodla jsem se, že chatu prodám. Zlomí mi to srdce, ale prodám ji. Peníze potřebujeme, muž mi zemřel, dcera je na vdávání. O tak krásnou chatu bude zájem.
Ve skříni
Chata, to byl mámin život. Zdědila ji po svém tatínkovi, jezdilo se sem, co mně paměť sahá. Ale už tam nemůžu být, mezi milionem vzpomínek na to, co jsem ztratila a nikdy nenajdu. Dala jsem inzerát, dceři raději ani muk.
Pak jsem nasedla do vlaku a jela do toho božského údolí, protože i tam se to musí vyklidit. Sedla jsem si na verandu, poslouchala bublání potůčku, vdechla vůni jehličí a ve stínu zadumaných borovic se zasnila. Asi jsem i na chvíli usnula.
V tom snu nebo co to bylo si ke mně máma přisedla, usmívala se a povídala něco o tom, že nahoře ve skříni je něco, co se bude ještě hodit. Procitla jsem, rozběhla se tam a našla zapomenuté šatičky pro asi roční holčičku, co kdysi poslala teta z Ameriky.
A rozpomněla jsem se, že máma dodala: „A tady bude na čerstvém vzduchu.“ Ještě týž večer mi dcera oznámila, že čeká miminko. Narodila se holčička. To se ví, že jsem chatu neprodala.
Lenka (72), Česká Třebová