S dalším mužem mého života mě svedla dohromady naše společná záliba. Voňavá a sladká jako ta nejlepší čokoláda.

Mou velkou vášní je už dlouho pečení, protože naše rodina miluje vše sladké. Zejména můj muž byl, co se buchet a koláčů týče, samozvaný expert. Pro něj byla radost péct i vařit, a když nás předčasně opustil, měla jsem pocit, že už se k plotně nikdy nepostavím.

Radost do života a chuť do pečení mi naštěstí vrátila vnoučata. A tak jsem zase s láskou tvořila sladké i slané dobroty, nakupovala kuchařky a hltala každý pořad o vaření a pečení. Až se rodina rozhodla, že mi k narozeninám pořídí cukrářský kurz.

Ten muž naproti

Nemohla jsem se dočkat, až se naučím různé triky a potom budu péct ty nejlepší dorty. Hlavně na kurzu nebýt nejhorší, to bylo mé přání. Už po chvíli jsem si oddychla, nejhorší jsem rozhodně nebyla, na to tu byli jiní adepti.

Třeba pán, který stál naproti mně, ten vypadal, že se v kuchyni ocitl prvně v životě. Zato já jsem od vedoucího kurzu dostávala jen pochvaly. Pečlivě jsem se soustředila na další úkol, oči mi ale stále sklouzávaly na toho nešiku naproti.

Už se mu podařilo srazit krém i spálit piškot, teď měl vyrobit karamel a to, při jeho šikovnosti, mohla být katastrofa.

„Nechcete asistovat?“ nabídla jsem se mu s úsměvem a on si mě změřil. „Už se na mě nemůžete dívat, že?“ usmál se nakonec, potom mou nabídku s díky přijal a představil se mi jako Jiří.

Kdepak nešika!

„Normálně nejsem takové nemehlo, opravdu. Jsem jen nervózní,“ říkal, zatímco míchal karamelovou hmotu. Když uplynula další hodina kurzu, pochopila jsem, že jakmile z pana Jiřího spadne nervozita, je to vážně skvělý cukrář i společník.

Vzájemně jsme si vyměňovali postřehy, recepty i historky. Pochopila jsem, že je tátou dvou dospělých dcer, které vychovával úplně sám. Proto se v běžném životě umí u plotny tak ohánět. A právě dcery ho do kurzu přihlásily. „Prý pro radost,“ smál se.

Nejsladší večer

Odcházeli jsme domů, každý s krabicí upečených dobrot, ale vůbec se nám nechtělo ten společný den ukončit. A tak pan Jiří koupil u nedalekého stánku dvě kávy v kelímku, usadili jsme se na lavičku a s kávou v ruce ochutnávali a hodnotili napečené dorty. Byl to nejsladší večer, jaký jsem za poslední roky zažila.

A od té doby jsme se s Jiřím začali scházet, jak jinak než nad kávou a dortem. Chodili jsme od cukrárny k cukrárně a sami pro sebe hodnotili, kde mají nejlepší punčový řez, kremrole či koňakové špičky.

Bylo nám spolu zkrátka dobře, a tak jsme se po dvou letech rozhodli, že spolu začneme žít. Dnes spolu žijeme a pečeme už deset let a já nemůžu být šťastnější.

Veronika (61), Praha