Když jsem se rozvedla, zůstala jsem sama s tříletou dcerkou. Bylo to dost složité. Řešila jsem finanční problémy a neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel.

Změnilo se to až po roce, kdy jsem si našla práci a do mého života vstoupil nový muž. Pomáhal mi s dcerou a i s domem, který mi naši odkázali. Zastal nějakou práci, a to sám od sebe.

Po šestiměsíční známosti se ke mně Adam nastěhoval a vše začalo skřípat. Najednou už to nebyla ona krásná pohádka. Často chodil do restaurací, heren a barů a já zjišťovala, že dost pije. Dlouhou dobu jsem to tolerovala.

Vysedával po barech

Po několika nočních příchodech se mi zdálo, že jeho oči jsou nějak divné. Smrděl acetonem nebo něčím podobným, také alkoholem a já si poprvé otevřela pusu, že to takhle nejde. On se omluvil, slíbil, že se to už nebude opakovat, a já mu uvěřila. Po delší době přišla rána z čistého nebe.

Adam, místo toho, aby chodil do práce, vysedával po restauracích nebo doma. „Takhle to nejde, já ze svého platu neuživím tři lidi, a navíc propiješ plno peněz. Doma už nejsi schopný ani nic udělat,“ nadávala jsem. Nebylo to však nic platné.

Rozprodával moje věci!

Byl listopad a já se dostala na čtyři dny do nemocnice. Po příchodu domů opět uhodilo, chyběly mi veškeré zlaté šperky. Zeptala jsem se Adama, ale on se tvářil, že o ničem neví. Nechala jsem to být a začala znovu chodit do práce.

Den před Mikulášem jsem dorazila domů, kde na mě čekalo šílené překvapení. V kuchyni chyběl překapávač, v obýváku televize.

Vyjela jsem na Adama: „Můžeš mi říct, kde jsou všechny ty věci?“ S klidným hlasem mi odvětil: „V zastavárně, potřeboval jsem prachy, dlužil jsem kámošovi.“ A tak to bylo pořád dokola. Doma nesměla být ani koruna, jinak by to Adam hned utratil.

Po Vánocích na mě čekala další jobovka. Zjistila jsem, že Adam je alkoholik a také že bere drogy.

Co mě to potkalo? Já jsem ale káča, proč jsem si s ním něco začínala? To mi běželo mi hlavou. Bylo to nepopsatelně hrozné období, bála jsem se každého následujícího dne, toho, co bude, co udělá.

„Našel jsem si práci, zítra nastupuji…“ To mi říkával také dost často, ale pracovat vydržel vždy jen pár dní.

Byla jsem na pokraji sil

Byla jsem unavená, zoufalá, vystrašená. Nevěděla jsem, co dál, dokonce jsem se nemohla nikomu ani svěřit, jak moc jsem se za to styděla. Chtěla jsem mu stále pomoci, ale jak?

Sama jsem měla malou dcerku, kterou jsem nemohla ani nechtěla zanedbávat kvůli alkoholikovi. Přes den v práci, odpoledne s dcerou, večer v kuchyni, pořád sama se svým strachem a obavami.

Pomalu ustupovaly síly a já cítila, že už to dlouho nevydržím. Byla jsem naplno rozhodnutá říct mu, že je konec, ať odejde. Toho večera jsem byla opravdu odhodlaná mu všechno povědět, tak jsem čekala dlouho do noci, než přijde z nějakého tahu.

Záchranka přijela za pět minut dvanáct

Náhle se ozvalo bouchnutí dveří, Adam se svalil do křesla a okamžitě usnul. Po půlhodině jsem sebrala všechnu odvahu a šla ho vzbudit a vše mu říct. Místo proslovu jsem však volala záchranku – lékař jen řekl, že pokud bych nezavolala, rána by se nedožil.

V nemocnici si poležel několik dní, kdy jsem si já uvědomila, jak je nám doma bez něho dobře. Byl tam božský klid a já měla zase najednou chuť žít.

Našla jsem klid

Po návratu jsem Adama postavila před hotovou věc. „Chci, abys odešel. Nic ti nedlužím. Co dlužíš ty mně, neřeš, jen odejdi. Jenom mě trápíš.“ Adam se mlčky zvedl a začal si balit věci.

Myslím, že ta rána, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce, byla slyšet hodně daleko.

Večer jsem však uléhala se smíšenými pocity. Najednou mi došlo, že mám stále ještě strach, že se Adam vrátí a něco zlého nám udělá. Zhruba po dvou měsících vše pomalu ustupovalo a já se cítila čím dál víc šťastná a klidná.

Najednou nám zbývaly peníze, za které jsme jezdily na výlety. Na muže jsem neměla ani pomyšlení, tak nějak se ale stalo, že po roce se v mém životě objevil muž, který mě stále někam zval. Já dlouho odolávala a nakonec se nechala zlomit. Dnes jsem tomu ráda.

Mám hodného muže

Martin je na mě i na dcerku moc hodný, chodí do práce, dokáže zajistit rodinu a je na něho spolehnutí. Samozřejmě má i své chybičky, ale kdo je nemá… Člověk po takovém pekle úplně přehodnotí celý život.

Když poslouchám své kamarádky, které si stěžují na své muže a malichernosti, musím se v duchu jen smát tomu, že jim tak moc vadí takové prkotiny. Nad těmi já dnes už mávám rukou. Dřív bych běsnila, ale dnes vím, že to jsou nedůležité věci.

Víte, když jsem jako puberťačka zlobila, maminka říkávala: „Počkej, Pánbůh ti to vrátí na dětech.“ Věřte, na dětech mi to nevrátil, ale na Adamovi ano, i s úroky.

Z dcerky je dnes středoškolačka, která nám dělá samé radosti a na kterou jsme já i Martin moc pyšní.

Blanka J. (52), Litoměřice