Domů     Vím určitě, že se na Velký pátek dějí zázraky
Vím určitě, že se na Velký pátek dějí zázraky
8 minut čtení

Když se Mariana se synem přistěhovala do naší vesnice, lidé z toho nebyli nadšení. Říkali, že je čarodějnice. Byla to pravda a mě to k nim táhlo.

Bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Kde jsem ho jen viděla? Dlouho jsem si myslela, že je to jen výplod mé fantazie či výjev z nějakého filmu. Domů s modrými okenicemi je žalostně málo.

Tak například v naší vesnici nebyl, pokud vím, ani jeden – a že jsem to tu znala nazpaměť. Když se sem přistěhovali Petr s mámou, byla jsem malá holčička, ale vzpomínám si na to se vším všudy.

Byla to velká událost, lidé vykukovali z oken a někteří se přišli podívat blíž na ty, jak říkali, přivandrovalce odněkud ze slovensko-maďarského pomezí, nebo čert ví odkud.

„Je to čarodějnice!“ šířil se vzrušený šepot. Ta paní tak opravdu vypadala. Havraní vlasy, asi dlouho nečesané, černé vpadlé oči, tváře bílé jako křída, hluboký hlas, oblečená v cosi, co připomínalo hábit. Hnědooký klučík se za něj stydlivě schovával.

Černá dáma vlekla tašky a klesala pod tíhou batohu, v potrhaných zavazadlech se zřejmě skrýval její veškerý majetek. Obecní pastouška, kterou si otevřela rezavým klíčem, měla do civilizovaného obydlí hodně daleko.

„Pro takovou čarodějnici tak akorát,“ šeptaly si tetky, když za sebou žena práskla dveřmi.

Nechcete jahodu?

Odteď se pastoušce říkalo U bosorky. Žena na zjevné, byť ničím nepodložené nepřátelství odpovídala tím, že se s místními nebavila, a když už musela z domku vyjít, tvářila se jako vévodkyně a hlavu nesla až někde v oblacích.

Musela se cítit nesmírně osamělá, ale statečně předstírala, že je jí to fuk a že si vystačí. Mně se líbila, ale byla jsem z vesnice nejspíš jediná. Babička říkávala, že mám chorobnou fantazii a že jsem nebezpečná sama sobě.

„A nekoukej pořád na tu divoženku, nebo tě uřkne,“ šeptala mi. Mě ale zajímala. Škoda jen, že se na celý svět tak mračila. Jednou jsem ji potkala, zrovna jsem si nesla z lesa kytičku lesních jahod. I když vypadala příkře a dívala se jinam, oslovila jsem ji. „Nechcete jahodu?“ pípla jsem.

Překvapeně se zastavila a její oči se setkaly s mými. Hořel v nich plamen. Najednou se zasmála. Nic mě nemohlo udivit víc. „Nechci,“ pravila drsně. „Jím jen hady a jedovaté houby.“ Dívala jsem se za ní a z celého srdce si přála, aby se z nás staly kamarádky.

Vděčné oči

Neposílala kluka do školy, a tak se za ní záhy vypravila komise a nařídila okamžitě zjednat nápravu. Ječela na ně, že to bylo slyšet málem až na náves, a věta: „Jo, pošlu ho do školy, a ti vaši parchanti mu budou ubližovat!“ na náves skutečně dolehla.

Domorodci ji proto nenáviděli ještě víc než předtím, ale Petříka do malotřídky poslat nakonec musela. Nikdo se s ním nebavil, dětem doma kladli na srdce, aby se synovi té čarodějky vyhýbaly.

Mně to říkali taky, jenže já vždy spolehlivě dělala opak, proto jsem se Petříka hned první den po vyučování zeptala, jestli ho smím doprovodit domů.

Podíval se na mě vděčnýma očima, v nichž hořel plamen, který jsem už znala, a kývl. Chytili jsme se za ruce a putovali cestičkou mezi zahrádkami. Já a kluk té čarodějnice. Bylo z toho pozdvižení. Máma mi domlouvala.

„A co je na Petříkovi tak špatného, že s ním nesmím chodit ze školy?“ smečovala jsem.

Nový nátěr

Skamarádila jsem se s Petříkem i jeho mámou, jako jediná z celé vsi. Byla jsem na to patřičně pyšná a měla jsem mlhavý pocit, jako by mi to holky ze třídy trošičku záviděly.

Abych Petříkovu mámu chránila, každému jsem na potkání povídala, že to není žádná čarodějnice. Ale byla.

Vím to na beton. Dělala i mužské práce, vlastnoručně opravovala baráček, aby jim nespadl na hlavu. Ale v tom žádná kouzla nebyla, jen šikovnost. Zato když jsme jednou odpoledne přišli s Petříkem ze školy, málem jsem upadla. Složila jsem se na lavičku pod šeříkem a snažila se popadnout dech.

Mariana natřela dům nabílo a okenice modrou barvou. Dívala jsem se na bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Na dům ze svých představ. Poznala na mně, že jsem jako v Jiříkově vidění.

Usmála se, odložila plechovku s barvou a sedla si ke mně. A potom na mě jedním okem mrkla. „Líbí se ti nový nátěr, Liduško?“ zeptala se. Od té chvíle jsem věděla, že je to opravdová čarodějnice, která umí všechno, i číst myšlenky.

Jako brácha

Myslela jsem, že čarodějnice žijí tři sta nebo čtyři sta let, Mariana bohužel opustila toto slzavé údolí předčasně. Petříkovi táhlo na čtrnáctý rok, když zemřela. A já si pořád s naivitou mládí myslela, že se uzdraví.

Byly zrovna Velikonoce, babička říkávala, že je to čas zázraků. Proto je divné, že se umírá i o Velikonocích.

Stáli jsme nad ní a brečeli. „Proč neuděláš zázrak?“ šeptala jsem jí. Oči mě pálily. „Zázraky se musí šetřit,“ zašeptala v odpověď. Pak mi ještě řekla: „Nezapomeň na Petříka.“ To bylo to poslední, co jsem od ní slyšela. Proč ale?

Jak bych na něj mohla zapomenout? Byl jako můj brácha, byli jsme nerozluční, znali jsme se moře let.

Brzy jsem to pochopila. Přišla si pro něj sociální paní. A jestli se někdo fakticky choval jako zlá čarodějnice, tak ona. Ošklivá byla až běda. Petřík zmizel. Vyplakala jsem hektolitry slz, tolik, že už mi snad ani žádné nezbyly. Onemocněla jsem.

Jednou jsem se v noci vytratila do studeného deště, protože se mi zrovna zdálo, že Petřík bloudí sám nocí někde po okolních lesích. Hledala jsem ho v noční košili a svetrem jen tak halabala přehozeným přes ramena, obojí se promáčelo hned po pár krocích. Odnesla jsem to těžkým zápalem plic.

Až do pekla

Čas mě dostrkal skoro až k maturitě. Na Petříka se ve vsi už dávno zapomnělo. Já na něj nejdřív myslela denně, pak už denně asi ne. Udělala jsem zkoušky na střední školu a začala chodit do tanečních. Noví přátelé, noví učitelé, nové zážitky, však to znáte.

Našli se kluci, co mi psali psaníčka a básničky, kupovali na poutích perníková srdce a drnkali na kytaru pod oknem. Dva nebo tři se mi líbili. S tím čtvrtým jsem začala chodit. Ale občas jsem se v noci probudila vlastním křikem.

Zdálo se mi o bílém domě s modrými okenicemi – v tom snu shořel do základů. Brzy nato jsem v knihovně hledala nějakou učebnici, vtom na mě z regálu vypadly Nezbedné pohádky Josefa Lady.

Kniha se otevřela na stránce s kapitolou O statečné princezně. Té jsem se v dětství vždycky podivovala. Je to totiž taková pohádka naopak, kdy se kurážná princezna vydá pro Honzu až do pekla.

Horo, horo…

A přišel Velký pátek, den zázraků. Na Zelený čtvrtek zvony odletěly do Říma, utichly i varhany, z oltářů zmizely květiny a svíčky. Tradice velí vstát před východem slunce a omýt se vodou z potoka, tehdy má kouzelnou moc, dotyčnému přinese krásu. Také se otevírají hory a vydávají poklady.

Cestu ukazují mihotavá světélka. Doporučuje se říct: Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho. Když jsem vycházela z kostela, tak jsem si to šeptala, a vtom přede mnou stojí vysoký tmavovlasý mladík.

Poznala jsem ho hned. Byl podobný mámě. „Lído,“ řekl mi a topil se při tom v rozpacích, „poznáváš mě?“ Vrhla jsem se mu do náruče, bylo to zvláštní, protože nikdy předtím jsme se neobjímali.

Lidi na to koukali překvapeně, vědělo se, že bývám viděna s jiným, jenomže v té chvíli už to nebyla pravda.

Šli jsme spolu na hřbitov, aby pozdravil mámu, a potom jsem ho, jako už tisíckrát, doprovodila domů. Hodně to tam chátralo. Při pohledu na ty rozvaliny řekl:

„Bojím se, že ti nemám co nabídnout.“ Ale já jsem jeden poklad zrovna získala, nic víc jsem nepotřebovala.

Ludmila (67), Plzeňsko

Související články
3 minuty čtení
Vždycky jsem si myslela, že my ženy držíme spolu, protože rozumíme nuancím života, které muži nikdy nedokážou pochopit. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že kamarádce může člověk bezmezně důvěřovat. S Alenou jsme se znaly už od gymnázia. Prošly jsme spolu prvními láskami, porody, krizemi v manželství i odchodem dětí z domova. Říkala jsem jí úplně všechno. Byla to moje vrba, moje druhé
3 minuty čtení
Můj manžel byl skoro anděl, všechny kamarádky mi ho záviděly, žádná totiž tak hodného a laskavého muže neměla. Škoda, že jsem byla taková nevděčnice. Odpustit bývá těžké, někdy tak těžké, že skoro nemožné. Bývá to však obrovská úleva, která je odměnou za odpuštění. Odpustíte-li, upřímně a celým srdcem, nikoli jen tak naoko, přestanete se užírat a drásat. Někdy to však trvá roky, ne-li desetilet
5 minut čtení
Tolik let jsem to tajila. Ale odhodlala jsem se. Vnímám, že nemám tolik času. Musím říct pravdu mé rodině. Dětem, že mají sourozence. Třeba ho najdeme. Vzpomínky jsou krásné, ale také kruté. Ty mé se v hlavě neustále ozývají. Proudí hlavou jako auta na silnici. Proč to přirovnání? Tehdy jsem je totiž pozorovala, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá, měla jsem v hlavě
3 minuty čtení
Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví... Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale b
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když o něco starší. Ony však mohou mluvit, já ne. Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta hlasu. Něco uvnitř mě řeklo „dost“
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zapékané jahody
tisicereceptu.cz
Zapékané jahody
V docela prostém receptu vrchovatě vynikne chuť čerstvých jahod. Potřebujete 500 g jahod 4 vejce 1 balíček vanilkového cukru 3 ks máslových sušenek 5 lžic moučkového cukru 2 lžíce polohrub
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Legenda o Čachtickém hradu: Návštěvníci údajně slýchají křik krvavé hraběnky
enigmaplus.cz
Legenda o Čachtickém hradu: Návštěvníci údajně slýchají křik krvavé hraběnky
Na kopci nad slovenskou obcí Čachtice stojí zřícenina, která už staletí nahání strach. S rozpadajícími se zdmi Čachtický hrad je navždy spojeno jméno Alžběta Báthory. Jedni ji považují za sadistic
Léčba rezonančním lůžkem: Uzdraví nás zvuk vnímaný celým tělem?
epochalnisvet.cz
Léčba rezonančním lůžkem: Uzdraví nás zvuk vnímaný celým tělem?
Vypadá jako masivní dřevěný nábytek, ale ve skutečnosti je to obří hudební nástroj. Člověk se na něj pokládá jako na lůžko, zatímco pod ním terapeut rozeznívá desítky strun. Vibrace okamžitě procházejí dřevem a přecházejí přímo do těla. Zvuk v tuto chvíli nevstupuje do vědomí ušima, ale kůží, kostmi a svaly. Je rezonanční lůžko jen pomůckou
Tajemný cizinec
skutecnepribehy.cz
Tajemný cizinec
Tento příběh se stal, když jsem chodila na školu. V městečku se objevil záhadný kluk. Kamarádka si myslela, že s ním zažije romantické dobrodružství. Byly prázdniny a my jsme s holkami seděly na lavičce pod vrbou. Probíraly jsme zážitky ze sobotní zábavy. Hvězdou vyprávění byla Jana, protože na zábavě sbalila nejhezčího kluka. Nikdo ho neznal. Měl světlou, téměř průsvitnou
Syslová pohřbila svého manžela i syna
nasehvezdy.cz
Syslová pohřbila svého manžela i syna
Herečce Daně Syslové (80) osud připravil řadu velice bolestivých ran, se kterými se musela naučit žít. Už od útlého věku vyrůstala Dana Syslová (80) v neobvyklých podmínkách. Jejím otcem byl franco
7 kroků pro dokonalé líčení očí
nejsemsama.cz
7 kroků pro dokonalé líčení očí
Perfektně nalíčené oči dokážou skvěle podtrhnout vaši krásu, zvýraznit přednosti a přitáhnout pozornost přesně tam, kam chcete. Každé ženě nebyly dány do vínku oči laně s nekonečnými řasami. Je tu ale skvělá dekorativní kosmetika a chytré rady a triky, díky kterým se k ideálu krásy přiblížíte a vaše oči budou svůdné a okouzlující. 1. Příprava je důležitá Než se pustíte do malování
Revoluční chronograf Monaco z dílen TAG Heuer imponoval na Watches and Wonders
iluxus.cz
Revoluční chronograf Monaco z dílen TAG Heuer imponoval na Watches and Wonders
Na veletrhu Watches & Wonders představila značka TAG Heuer hodinky Monaco Evergraph – novinku, která navazuje na ikonický čtvercový chronograf, ale posouvá ho výrazně dále. Typická silueta Monaco
Čekal Paganini na pohřeb 26 let?
historyplus.cz
Čekal Paganini na pohřeb 26 let?
Vysoký, černě oděný muž s uhrančivýma očima na pódiu opět uchvacuje svou houslovou hrou publikum. „Spolčil se s ďáblem!“ šuškají si diváci. Uvěří tomu i církev, která pak bude zesnulému virtuosovi dlouhá léta upírat křesťanský pohřeb. Od chvíle, kdy devítileté zázračné dítě jménem Niccolò Paganini (1782–1840) nadchne svou virtuózní hrou na housle publikum janovského Velkého divadla, kariéra
KRÁLOVSKÝ KOŠT DĚČÍN PŘINESE DO CENTRA MĚSTA NEJVĚTŠÍ VINAŘSKOU PÁRTY
epochanacestach.cz
KRÁLOVSKÝ KOŠT DĚČÍN PŘINESE DO CENTRA MĚSTA NEJVĚTŠÍ VINAŘSKOU PÁRTY
Děčín se stane dějištěm jedné z nejvýznamnějších vinařských událostí regionu. Na pěší zóně před Vinotékou Děčín v Křížové ulici se uskuteční Královský košt Děčín 29. srpna – velká pultová degustace špičkových vín z českých a moravských vinic. Akce je určena široké veřejnosti i milovníkům vína, kteří chtějí ochutnat výběr toho nejlepšího, co aktuální vinařská sezóna
Neobjasněný mord na lovu: Kdo stál za smrtí přemyslovského knížete Břetislava II.?
epochaplus.cz
Neobjasněný mord na lovu: Kdo stál za smrtí přemyslovského knížete Břetislava II.?
Je 22. prosince roku 1100. Český kníže Břetislav II. vyráží na lov poblíž dnešního Zbečna. Místo návratu na Pražský hrad však přichází smrt. Muž na něj zaútočí kopím a panovník svým zraněním podlehne. Kdo atentát zosnoval a proč? Odpověď neznají ani historici po více než devíti stech letech. Zimní les je tichý a pokrytý sněhem.
Mlhy mizí. Svět může přijít o nenápadný, ale zásadní zdroj vody
21stoleti.cz
Mlhy mizí. Svět může přijít o nenápadný, ale zásadní zdroj vody
Mlha bývá vnímána hlavně jako kulisa hororů, sychravých podzimních rán nebo silničních nehod. Ve skutečnosti však na mnoha místech planety je doslova životadárná. Pro některé lesy, rostliny, živočichy