Domů     Vím určitě, že se na Velký pátek dějí zázraky
Vím určitě, že se na Velký pátek dějí zázraky
8 minut čtení

Když se Mariana se synem přistěhovala do naší vesnice, lidé z toho nebyli nadšení. Říkali, že je čarodějnice. Byla to pravda a mě to k nim táhlo.

Bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Kde jsem ho jen viděla? Dlouho jsem si myslela, že je to jen výplod mé fantazie či výjev z nějakého filmu. Domů s modrými okenicemi je žalostně málo.

Tak například v naší vesnici nebyl, pokud vím, ani jeden – a že jsem to tu znala nazpaměť. Když se sem přistěhovali Petr s mámou, byla jsem malá holčička, ale vzpomínám si na to se vším všudy.

Byla to velká událost, lidé vykukovali z oken a někteří se přišli podívat blíž na ty, jak říkali, přivandrovalce odněkud ze slovensko-maďarského pomezí, nebo čert ví odkud.

„Je to čarodějnice!“ šířil se vzrušený šepot. Ta paní tak opravdu vypadala. Havraní vlasy, asi dlouho nečesané, černé vpadlé oči, tváře bílé jako křída, hluboký hlas, oblečená v cosi, co připomínalo hábit. Hnědooký klučík se za něj stydlivě schovával.

Černá dáma vlekla tašky a klesala pod tíhou batohu, v potrhaných zavazadlech se zřejmě skrýval její veškerý majetek. Obecní pastouška, kterou si otevřela rezavým klíčem, měla do civilizovaného obydlí hodně daleko.

„Pro takovou čarodějnici tak akorát,“ šeptaly si tetky, když za sebou žena práskla dveřmi.

Nechcete jahodu?

Odteď se pastoušce říkalo U bosorky. Žena na zjevné, byť ničím nepodložené nepřátelství odpovídala tím, že se s místními nebavila, a když už musela z domku vyjít, tvářila se jako vévodkyně a hlavu nesla až někde v oblacích.

Musela se cítit nesmírně osamělá, ale statečně předstírala, že je jí to fuk a že si vystačí. Mně se líbila, ale byla jsem z vesnice nejspíš jediná. Babička říkávala, že mám chorobnou fantazii a že jsem nebezpečná sama sobě.

„A nekoukej pořád na tu divoženku, nebo tě uřkne,“ šeptala mi. Mě ale zajímala. Škoda jen, že se na celý svět tak mračila. Jednou jsem ji potkala, zrovna jsem si nesla z lesa kytičku lesních jahod. I když vypadala příkře a dívala se jinam, oslovila jsem ji. „Nechcete jahodu?“ pípla jsem.

Překvapeně se zastavila a její oči se setkaly s mými. Hořel v nich plamen. Najednou se zasmála. Nic mě nemohlo udivit víc. „Nechci,“ pravila drsně. „Jím jen hady a jedovaté houby.“ Dívala jsem se za ní a z celého srdce si přála, aby se z nás staly kamarádky.

Vděčné oči

Neposílala kluka do školy, a tak se za ní záhy vypravila komise a nařídila okamžitě zjednat nápravu. Ječela na ně, že to bylo slyšet málem až na náves, a věta: „Jo, pošlu ho do školy, a ti vaši parchanti mu budou ubližovat!“ na náves skutečně dolehla.

Domorodci ji proto nenáviděli ještě víc než předtím, ale Petříka do malotřídky poslat nakonec musela. Nikdo se s ním nebavil, dětem doma kladli na srdce, aby se synovi té čarodějky vyhýbaly.

Mně to říkali taky, jenže já vždy spolehlivě dělala opak, proto jsem se Petříka hned první den po vyučování zeptala, jestli ho smím doprovodit domů.

Podíval se na mě vděčnýma očima, v nichž hořel plamen, který jsem už znala, a kývl. Chytili jsme se za ruce a putovali cestičkou mezi zahrádkami. Já a kluk té čarodějnice. Bylo z toho pozdvižení. Máma mi domlouvala.

„A co je na Petříkovi tak špatného, že s ním nesmím chodit ze školy?“ smečovala jsem.

Nový nátěr

Skamarádila jsem se s Petříkem i jeho mámou, jako jediná z celé vsi. Byla jsem na to patřičně pyšná a měla jsem mlhavý pocit, jako by mi to holky ze třídy trošičku záviděly.

Abych Petříkovu mámu chránila, každému jsem na potkání povídala, že to není žádná čarodějnice. Ale byla.

Vím to na beton. Dělala i mužské práce, vlastnoručně opravovala baráček, aby jim nespadl na hlavu. Ale v tom žádná kouzla nebyla, jen šikovnost. Zato když jsme jednou odpoledne přišli s Petříkem ze školy, málem jsem upadla. Složila jsem se na lavičku pod šeříkem a snažila se popadnout dech.

Mariana natřela dům nabílo a okenice modrou barvou. Dívala jsem se na bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Na dům ze svých představ. Poznala na mně, že jsem jako v Jiříkově vidění.

Usmála se, odložila plechovku s barvou a sedla si ke mně. A potom na mě jedním okem mrkla. „Líbí se ti nový nátěr, Liduško?“ zeptala se. Od té chvíle jsem věděla, že je to opravdová čarodějnice, která umí všechno, i číst myšlenky.

Jako brácha

Myslela jsem, že čarodějnice žijí tři sta nebo čtyři sta let, Mariana bohužel opustila toto slzavé údolí předčasně. Petříkovi táhlo na čtrnáctý rok, když zemřela. A já si pořád s naivitou mládí myslela, že se uzdraví.

Byly zrovna Velikonoce, babička říkávala, že je to čas zázraků. Proto je divné, že se umírá i o Velikonocích.

Stáli jsme nad ní a brečeli. „Proč neuděláš zázrak?“ šeptala jsem jí. Oči mě pálily. „Zázraky se musí šetřit,“ zašeptala v odpověď. Pak mi ještě řekla: „Nezapomeň na Petříka.“ To bylo to poslední, co jsem od ní slyšela. Proč ale?

Jak bych na něj mohla zapomenout? Byl jako můj brácha, byli jsme nerozluční, znali jsme se moře let.

Brzy jsem to pochopila. Přišla si pro něj sociální paní. A jestli se někdo fakticky choval jako zlá čarodějnice, tak ona. Ošklivá byla až běda. Petřík zmizel. Vyplakala jsem hektolitry slz, tolik, že už mi snad ani žádné nezbyly. Onemocněla jsem.

Jednou jsem se v noci vytratila do studeného deště, protože se mi zrovna zdálo, že Petřík bloudí sám nocí někde po okolních lesích. Hledala jsem ho v noční košili a svetrem jen tak halabala přehozeným přes ramena, obojí se promáčelo hned po pár krocích. Odnesla jsem to těžkým zápalem plic.

Až do pekla

Čas mě dostrkal skoro až k maturitě. Na Petříka se ve vsi už dávno zapomnělo. Já na něj nejdřív myslela denně, pak už denně asi ne. Udělala jsem zkoušky na střední školu a začala chodit do tanečních. Noví přátelé, noví učitelé, nové zážitky, však to znáte.

Našli se kluci, co mi psali psaníčka a básničky, kupovali na poutích perníková srdce a drnkali na kytaru pod oknem. Dva nebo tři se mi líbili. S tím čtvrtým jsem začala chodit. Ale občas jsem se v noci probudila vlastním křikem.

Zdálo se mi o bílém domě s modrými okenicemi – v tom snu shořel do základů. Brzy nato jsem v knihovně hledala nějakou učebnici, vtom na mě z regálu vypadly Nezbedné pohádky Josefa Lady.

Kniha se otevřela na stránce s kapitolou O statečné princezně. Té jsem se v dětství vždycky podivovala. Je to totiž taková pohádka naopak, kdy se kurážná princezna vydá pro Honzu až do pekla.

Horo, horo…

A přišel Velký pátek, den zázraků. Na Zelený čtvrtek zvony odletěly do Říma, utichly i varhany, z oltářů zmizely květiny a svíčky. Tradice velí vstát před východem slunce a omýt se vodou z potoka, tehdy má kouzelnou moc, dotyčnému přinese krásu. Také se otevírají hory a vydávají poklady.

Cestu ukazují mihotavá světélka. Doporučuje se říct: Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho. Když jsem vycházela z kostela, tak jsem si to šeptala, a vtom přede mnou stojí vysoký tmavovlasý mladík.

Poznala jsem ho hned. Byl podobný mámě. „Lído,“ řekl mi a topil se při tom v rozpacích, „poznáváš mě?“ Vrhla jsem se mu do náruče, bylo to zvláštní, protože nikdy předtím jsme se neobjímali.

Lidi na to koukali překvapeně, vědělo se, že bývám viděna s jiným, jenomže v té chvíli už to nebyla pravda.

Šli jsme spolu na hřbitov, aby pozdravil mámu, a potom jsem ho, jako už tisíckrát, doprovodila domů. Hodně to tam chátralo. Při pohledu na ty rozvaliny řekl:

„Bojím se, že ti nemám co nabídnout.“ Ale já jsem jeden poklad zrovna získala, nic víc jsem nepotřebovala.

Ludmila (67), Plzeňsko

Související články
3 minuty čtení
Nikdy to nepochopím. Měli jsme k sobě důvěru a on mi 25 let neřekl zásadní věc. Zatajil mi potomka, kterého vídal. Potkala jsem ho, když mi bylo padesát. Nikdy jsem nevěřila, že v tomto věku může přijít někdo, kdo mi úplně obrátí život naruby. On byl klidný, moudrý a zároveň plný energie. Byla to láska, která nepřišla přes noc, ale postupně se vkrádala do každého dne. Strávili jsme spolu 25 let
6 minut čtení
Už nemám pro co, a hlavně pro koho dál žít. Je tak těžké přijmout, že vám navždy odešel smysl vašeho života. Mé současné dny jsou plné vzpomínek, maličkostí a rutinních setkání. Bydlím v domově důchodců, kde žije spousta dalších seniorů. S některými chodím na kávu, s jinými na delší procházky, povídáme si o všedních věcech, o zdraví, o počasí nebo o zážitcích z minulosti. Na první pohled může v
4 minuty čtení
S Tomášem jsme spolu byli sedm let, z toho pět manželé. Každý den jsem vstávala v šest, vařila mu kávu, balila svačinu a líbala ho na rozloučenou. Věřila jsem, že to je láska. Ta pravá, hluboká, na celý život. Měli jsme domek na kraji města, dva psy a plány. Manžel pracoval jako projektový manažer v IT firmě a já jako učitelka na základní škole. Začalo to nenápadně Před rokem jsem si všim
3 minuty čtení
S Pavlem nás seznámil známý. Hned jsme si padli do oka. Naše romantická idylka ale měla jednu vadu, a tou byla jeho bývalá přítelkyně. Od jejich rozchodu sice uběhl už rok, přesto o ní Pavel až podezřele často mluvil, a dokonce měl zarámovanou společnou fotku u postele. Bylo mi jasné, že citové pouto ke své bývalce ještě nepřetrhl. Fotku jsem aspoň nenápadně otočila, ale druhý den byla ve st
3 minuty čtení
Můžete plánovat, jak chcete, a stane se, že vše je najednou jinak. Nebylo příjemné, zčistajasna se ocitnout místo na rande ve špitále. Byla jsem tak zamilovaná! Bylo to romantické už proto, že se blížily Vánoce, krajina byla pocukrovaná sněhem a holé větve stromů postříbřené jinovatkou. Připadala jsem si jako v pohádce a myslela na svou svatbu. Přála jsem si vdávat se brzy, hned po škole. Lí
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V přemyslovském knížectví se perou biskupové
historyplus.cz
V přemyslovském knížectví se perou biskupové
Se svými bratry je Vratislav II. od mládí na kordy. Vystát nemůže hlavně staršího Spytihněva. Když ten v roce 1061 nečekaně zemře, může si mnout ruce. Rázem má totiž volnou cestu ke knížecímu stolci. Ani s nejmladším bratrem Jaromírem (kolem r. 1040–1090) ovšem nepojí Vratislava II. (kolem r. 1033–1092) vroucí sourozenecké vztahy. Kníže jen těžce nese,
Tajemství šesti zmizelých lodí: Jaký osud potkal jejich posádky?
enigmaplus.cz
Tajemství šesti zmizelých lodí: Jaký osud potkal jejich posádky?
V období zámořských objevů nebylo nic neobvyklého na tom, že lodě i s celými posádkami zmizely bez jediného svědectví o tom, co se stalo. Někdy se podařilo najít alespoň vraky, jiné však beze stopy zm
Noc v bývalé šatlavě se proměnila v horor a děs
skutecnepribehy.cz
Noc v bývalé šatlavě se proměnila v horor a děs
Tehdy jsme vyrazili s kamarády na výlet. Strhla se bouře, a my byli rádi, že nás jeden dobrý muž nechal přespat ve sklepě. Děsil nás ale tím, že to bývala kdysi šatlava… Objevili jsme se na cestě jako přízraky na kolech. Skupinka čtyř nadšenců, kteří vyrazili za dobrodružstvím. Já, můj budoucí manžel a dva kamarádi. Zuřila zrovna pořádná
Pavouci se špatnou pověstí: Černé vdovy jsou hrozivé, ale malé
21stoleti.cz
Pavouci se špatnou pověstí: Černé vdovy jsou hrozivé, ale malé
Černá vdova. Tento výraz se v lidské společnosti používá pro ženu, vraždící své protějšky. Je to ovšem také poměrně rozšířená přezdívka osminohých predátorů, jež patří mezi snovačky. [caption id="
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Steve Fossett: Pilot rekordů, jehož poslední let zůstal záhadou
epochaplus.cz
Steve Fossett: Pilot rekordů, jehož poslední let zůstal záhadou
Američan James Stephen Fossett (1944–2007) patřil k nejvýraznějším dobrodruhům své doby. Milionář a rekordman, který dokázal posouvat hranice lidských možností na zemi, na moři i ve vzduchu. Jeho cesta od skautských začátků až k sólovému obletu Země v balonu ukazuje, jak daleko může sahat odhodlání a touha po objevování. Během své kariéry stanovil více než
Děly se malé, tiché zázraky
nejsemsama.cz
Děly se malé, tiché zázraky
Nikdy bych neřekla, že může někdo tak vyčerpat, a přitom tak obohatit. Pak jsem ale u sebe měla celé prázdniny vnoučata a to tedy byla jízda. Místy divoká, ale opravdu krásná. Před třemi lety mi syn Ondra zavolal, že se s manželkou hádají a potřebují trochu prostoru. Neváhala jsem ani minutu. „Pošli děti ke mně,“ řekla jsem. Netušila
Plněné chilli papričky s kozím sýrem
tisicereceptu.cz
Plněné chilli papričky s kozím sýrem
Opravdová lahůdka, nejen pro chlapy a nejen na party Suroviny 10 – 12 kusů širších chilli papriček 150 g kozího sýru 2 vejce 250 g strouhanky olej na smažení Postup Papričky omyjeme
Po narození dítěte šokující rozchod s Polívkou?
nasehvezdy.cz
Po narození dítěte šokující rozchod s Polívkou?
Tohle vypadá na vážné problémy! Herec z Jedné rodiny Vladimír Polívka (36) se má s velkou slávou po boku své přítelkyně Magdy stát brzy šťastným tatínkem. Jenomže čím víc se datum porodu blíží, tím
Advent v saské metropoli – Předvánoční Drážďany
epochanacestach.cz
Advent v saské metropoli – Předvánoční Drážďany
Toužíte po skutečné vánoční atmosféře? Vydejte se do Německa, kde mají adventní trhy dlouhou tradici a patří k těm nejpůvabnějším v Evropě. Ty nejbližší českým hranicím najdete v Drážďanech – začínají 26. 11. 2025 a potrvají do 24. 12. 2025. A stojí za to je zažít na vlastní kůži. S norimberským Christkindlesmarktem se drážďanské vánoční trhy
Dům oběšených panenek: Záhadná expozice, která má šokovat?
epochalnisvet.cz
Dům oběšených panenek: Záhadná expozice, která má šokovat?
Na první pohled klidná zahrada v malé vsi na Vysočině se mění v děsivou galerii. Mezi větvemi stromů se houpou desítky oběšených panenek, některé bez končetin, jiné s rozbitými tvářemi. Není divu, že tohle místo vyvolává otázky: jde o bizarní umělecký záměr, osobní démony majitele, nebo snad temné varování?   Dům, který stojí na okraji
Krása bílého zlata a šperků Diamond Princess od Roberto Coin
iluxus.cz
Krása bílého zlata a šperků Diamond Princess od Roberto Coin
Bílé zlato má v sobě cosi magického. Jeho chladivý lesk připomíná mrazivý zimní vzduch, křišťálovou čistotu a eleganci, která neokázale přitahuje pozornost. V podání značky Roberto Coin získává tato u