Domů     Vím určitě, že se na Velký pátek dějí zázraky
Vím určitě, že se na Velký pátek dějí zázraky

Když se Mariana se synem přistěhovala do naší vesnice, lidé z toho nebyli nadšení. Říkali, že je čarodějnice. Byla to pravda a mě to k nim táhlo.

Bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Kde jsem ho jen viděla? Dlouho jsem si myslela, že je to jen výplod mé fantazie či výjev z nějakého filmu. Domů s modrými okenicemi je žalostně málo.

Tak například v naší vesnici nebyl, pokud vím, ani jeden – a že jsem to tu znala nazpaměť. Když se sem přistěhovali Petr s mámou, byla jsem malá holčička, ale vzpomínám si na to se vším všudy.

Byla to velká událost, lidé vykukovali z oken a někteří se přišli podívat blíž na ty, jak říkali, přivandrovalce odněkud ze slovensko-maďarského pomezí, nebo čert ví odkud.

„Je to čarodějnice!“ šířil se vzrušený šepot. Ta paní tak opravdu vypadala. Havraní vlasy, asi dlouho nečesané, černé vpadlé oči, tváře bílé jako křída, hluboký hlas, oblečená v cosi, co připomínalo hábit. Hnědooký klučík se za něj stydlivě schovával.

Černá dáma vlekla tašky a klesala pod tíhou batohu, v potrhaných zavazadlech se zřejmě skrýval její veškerý majetek. Obecní pastouška, kterou si otevřela rezavým klíčem, měla do civilizovaného obydlí hodně daleko.

„Pro takovou čarodějnici tak akorát,“ šeptaly si tetky, když za sebou žena práskla dveřmi.

Nechcete jahodu?

Odteď se pastoušce říkalo U bosorky. Žena na zjevné, byť ničím nepodložené nepřátelství odpovídala tím, že se s místními nebavila, a když už musela z domku vyjít, tvářila se jako vévodkyně a hlavu nesla až někde v oblacích.

Musela se cítit nesmírně osamělá, ale statečně předstírala, že je jí to fuk a že si vystačí. Mně se líbila, ale byla jsem z vesnice nejspíš jediná. Babička říkávala, že mám chorobnou fantazii a že jsem nebezpečná sama sobě.

„A nekoukej pořád na tu divoženku, nebo tě uřkne,“ šeptala mi. Mě ale zajímala. Škoda jen, že se na celý svět tak mračila. Jednou jsem ji potkala, zrovna jsem si nesla z lesa kytičku lesních jahod. I když vypadala příkře a dívala se jinam, oslovila jsem ji. „Nechcete jahodu?“ pípla jsem.

Překvapeně se zastavila a její oči se setkaly s mými. Hořel v nich plamen. Najednou se zasmála. Nic mě nemohlo udivit víc. „Nechci,“ pravila drsně. „Jím jen hady a jedovaté houby.“ Dívala jsem se za ní a z celého srdce si přála, aby se z nás staly kamarádky.

Vděčné oči

Neposílala kluka do školy, a tak se za ní záhy vypravila komise a nařídila okamžitě zjednat nápravu. Ječela na ně, že to bylo slyšet málem až na náves, a věta: „Jo, pošlu ho do školy, a ti vaši parchanti mu budou ubližovat!“ na náves skutečně dolehla.

Domorodci ji proto nenáviděli ještě víc než předtím, ale Petříka do malotřídky poslat nakonec musela. Nikdo se s ním nebavil, dětem doma kladli na srdce, aby se synovi té čarodějky vyhýbaly.

Mně to říkali taky, jenže já vždy spolehlivě dělala opak, proto jsem se Petříka hned první den po vyučování zeptala, jestli ho smím doprovodit domů.

Podíval se na mě vděčnýma očima, v nichž hořel plamen, který jsem už znala, a kývl. Chytili jsme se za ruce a putovali cestičkou mezi zahrádkami. Já a kluk té čarodějnice. Bylo z toho pozdvižení. Máma mi domlouvala.

„A co je na Petříkovi tak špatného, že s ním nesmím chodit ze školy?“ smečovala jsem.

Nový nátěr

Skamarádila jsem se s Petříkem i jeho mámou, jako jediná z celé vsi. Byla jsem na to patřičně pyšná a měla jsem mlhavý pocit, jako by mi to holky ze třídy trošičku záviděly.

Abych Petříkovu mámu chránila, každému jsem na potkání povídala, že to není žádná čarodějnice. Ale byla.

Vím to na beton. Dělala i mužské práce, vlastnoručně opravovala baráček, aby jim nespadl na hlavu. Ale v tom žádná kouzla nebyla, jen šikovnost. Zato když jsme jednou odpoledne přišli s Petříkem ze školy, málem jsem upadla. Složila jsem se na lavičku pod šeříkem a snažila se popadnout dech.

Mariana natřela dům nabílo a okenice modrou barvou. Dívala jsem se na bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Na dům ze svých představ. Poznala na mně, že jsem jako v Jiříkově vidění.

Usmála se, odložila plechovku s barvou a sedla si ke mně. A potom na mě jedním okem mrkla. „Líbí se ti nový nátěr, Liduško?“ zeptala se. Od té chvíle jsem věděla, že je to opravdová čarodějnice, která umí všechno, i číst myšlenky.

Jako brácha

Myslela jsem, že čarodějnice žijí tři sta nebo čtyři sta let, Mariana bohužel opustila toto slzavé údolí předčasně. Petříkovi táhlo na čtrnáctý rok, když zemřela. A já si pořád s naivitou mládí myslela, že se uzdraví.

Byly zrovna Velikonoce, babička říkávala, že je to čas zázraků. Proto je divné, že se umírá i o Velikonocích.

Stáli jsme nad ní a brečeli. „Proč neuděláš zázrak?“ šeptala jsem jí. Oči mě pálily. „Zázraky se musí šetřit,“ zašeptala v odpověď. Pak mi ještě řekla: „Nezapomeň na Petříka.“ To bylo to poslední, co jsem od ní slyšela. Proč ale?

Jak bych na něj mohla zapomenout? Byl jako můj brácha, byli jsme nerozluční, znali jsme se moře let.

Brzy jsem to pochopila. Přišla si pro něj sociální paní. A jestli se někdo fakticky choval jako zlá čarodějnice, tak ona. Ošklivá byla až běda. Petřík zmizel. Vyplakala jsem hektolitry slz, tolik, že už mi snad ani žádné nezbyly. Onemocněla jsem.

Jednou jsem se v noci vytratila do studeného deště, protože se mi zrovna zdálo, že Petřík bloudí sám nocí někde po okolních lesích. Hledala jsem ho v noční košili a svetrem jen tak halabala přehozeným přes ramena, obojí se promáčelo hned po pár krocích. Odnesla jsem to těžkým zápalem plic.

Až do pekla

Čas mě dostrkal skoro až k maturitě. Na Petříka se ve vsi už dávno zapomnělo. Já na něj nejdřív myslela denně, pak už denně asi ne. Udělala jsem zkoušky na střední školu a začala chodit do tanečních. Noví přátelé, noví učitelé, nové zážitky, však to znáte.

Našli se kluci, co mi psali psaníčka a básničky, kupovali na poutích perníková srdce a drnkali na kytaru pod oknem. Dva nebo tři se mi líbili. S tím čtvrtým jsem začala chodit. Ale občas jsem se v noci probudila vlastním křikem.

Zdálo se mi o bílém domě s modrými okenicemi – v tom snu shořel do základů. Brzy nato jsem v knihovně hledala nějakou učebnici, vtom na mě z regálu vypadly Nezbedné pohádky Josefa Lady.

Kniha se otevřela na stránce s kapitolou O statečné princezně. Té jsem se v dětství vždycky podivovala. Je to totiž taková pohádka naopak, kdy se kurážná princezna vydá pro Honzu až do pekla.

Horo, horo…

A přišel Velký pátek, den zázraků. Na Zelený čtvrtek zvony odletěly do Říma, utichly i varhany, z oltářů zmizely květiny a svíčky. Tradice velí vstát před východem slunce a omýt se vodou z potoka, tehdy má kouzelnou moc, dotyčnému přinese krásu. Také se otevírají hory a vydávají poklady.

Cestu ukazují mihotavá světélka. Doporučuje se říct: Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho. Když jsem vycházela z kostela, tak jsem si to šeptala, a vtom přede mnou stojí vysoký tmavovlasý mladík.

Poznala jsem ho hned. Byl podobný mámě. „Lído,“ řekl mi a topil se při tom v rozpacích, „poznáváš mě?“ Vrhla jsem se mu do náruče, bylo to zvláštní, protože nikdy předtím jsme se neobjímali.

Lidi na to koukali překvapeně, vědělo se, že bývám viděna s jiným, jenomže v té chvíli už to nebyla pravda.

Šli jsme spolu na hřbitov, aby pozdravil mámu, a potom jsem ho, jako už tisíckrát, doprovodila domů. Hodně to tam chátralo. Při pohledu na ty rozvaliny řekl:

„Bojím se, že ti nemám co nabídnout.“ Ale já jsem jeden poklad zrovna získala, nic víc jsem nepotřebovala.

Ludmila (67), Plzeňsko

reklama
Související články
12.5.2024
Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Nerozlučné kámošky od školy V prvn
12.5.2024
Vdávala jsem se v 25 letech a už tehdy mi říkali, že si to mám rozmyslet. Můj nastávající byl prchlivý a podezíravý. Já si ale myslela, že nám to vydrží navěky. Když dnes vidím u své dcery, kolik mají dnešní holky dostupných informací, trochu závidím. Dnes a denně čtu příběhy o ženách, které trpěly pod drobnohledem žárlivce. Začíná to skoro vždy stejně, tak jako kdysi u mne, jenže já to nemo
4.5.2024
Stejně jako máma jsem byla posedlá vzhledem. U ní jsem to nenáviděla, a přitom jsem dusila svoji dceru. Moje matka měla štěstí, že se vdala za úspěšného muže. Můj otec vydělával dost peněz, takže ona mohla být doma a starat se o sebe. Zastávala názor, že žena musí být prostě krásná. Tento styl výchovy jsem převzala od ní i já, ačkoli jsem to nenáviděla. Jak se to stalo? Snadno. „Nepoveden
3.5.2024
Tereza je naše vymodlené dítě. Dlouho se nám nedařilo počít, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. I když pak se od nás zase odvrátilo. S Vláďou jsme se seznámili, když nám bylo už 35 let. Oba jsme toužili po rodině, ale před tím jsme nenašli vhodné partnery. Osudový muž Vláďa Jakmile jsme narazili na sebe, oba jsme věděli, že to je přesně ono. Proto jsme ani neotáleli a dohodli jsme se, ž
2.5.2024
Po smrti nevlastního otce se stalo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Dědictví zasáhlo do mého života nelítostně, ten domek jsem musela rychle opustit. Nevlastního otce jsem měla moc ráda. Maminka si ho vzala, když mi bylo pět let. Vycházela jsem s ním dokonce lépe než s mámou. Spolu pak měli syna Vojtu. Máma Vojtu rozmazlovala a stavěla nás proti sobě. Byla jsem ráda, když jsem vypadla po učňáku
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Pho Bo polévka
tisicereceptu.cz
Pho Bo polévka
Suroviny 2 l vody 200 g šalotky 80 ml sójové omáčky 60 ml rýžového octa 4 vaničky hovězího bujónu 30 g sušených hub shiitake 5 stroužků česneku 3 cm čerstvého zázvoru 4 hvězdičky anýzu 5 g
Zámek Červená Lhota: Jméno podle ďábelské legendy
epochanacestach.cz
Zámek Červená Lhota: Jméno podle ďábelské legendy
Pohádková krása zrcadlená ve vodní hladině! Vodní hrady a zámky zrcadlící se na hladině bývaly nedobytnými baštami i pohodlnými luxusními šlechtickými sídly a dnes jsou perlami české krajiny, za kterými putují statisíce turistů. A snad nejvýraznější mezi nimi je zámek Červená Lhota. Jméno podle ďábelské legendy Pro to, aby se jejich tvrz změnila ve vodní,
Vyhladil první ministr rod královy milenky?
historyplus.cz
Vyhladil první ministr rod královy milenky?
Třeskne několik výstřelů a Josef I. ucítí ostrou bolest v paži. Instinktivně se v kočáru přikrčí a křikne na kočího. I on je zraněný, a to vážněji než portugalský král. Přesto v sobě najde poslední zbytky sil a atentátníkům ujede.   Portugalský Lisabon zasáhlo 1. listopadu 1755 zemětřesení, při němž zemřelo přes 100 000 lidí. U krále Josefa
Perlové týdny Halada prezentují raritní šperky
iluxus.cz
Perlové týdny Halada prezentují raritní šperky
Právě probíhající „Perlový týden“ překvapil fantastickým náhrdelníkem značky Mikimoto. Ten bude možné vidět až do neděle v pražském butiku v ulici Na Příkopě, následně se všemi ostatními šperky poputu
Manžel Švandovou rozmazluje
nasehvezdy.cz
Manžel Švandovou rozmazluje
Nestárnoucí herečka ze seriálu ZOO Jana Švandová (76) má v manželovi, jímž je podnikatel Pavel Satorie (74), hotový poklad. Nejenže je do ní stále vášnivě zamilovaný, ale navíc ji rád rozmazluje. He
Obyvatele Papuy-Nové Guineje chrání geny zděděné po denisovanech
21stoleti.cz
Obyvatele Papuy-Nové Guineje chrání geny zděděné po denisovanech
Geny zděděné od denisovanů, vyhynulých příslušníků rodu Homo, pomáhají obyvatelům Papuy-Nové Guineje bojovat s infekcemi v nížinách i žít ve vysokých nadmořských výškách. První kosterní pozůstatky
Leží na dně Bermudského trojúhelníku teleport do cizích realit?
enigmaplus.cz
Leží na dně Bermudského trojúhelníku teleport do cizích realit?
Známý Bermudský trojúhelník, též řečený ďáblův. To je oblast, rozprostírající se mezi jižním cípem americké Floridy, Portorikem a Bermudskými ostrovy na pomezí Mexického zálivu a západního Atlantiku.
Tajný tunel pod brooklynskou synagogou: Kdo ho vybudoval a proč?
epochalnisvet.cz
Tajný tunel pod brooklynskou synagogou: Kdo ho vybudoval a proč?
Bizarní skandál na začátku tohoto roku otřásá židovskou komunitou v New Yorku. Pod historickou synagogou je objeven tajný podzemní tunel vedoucí do suterénu prázdného obytného domu. O jeho původu a účelu se hned po odhalení rozhoří divoké spekulace. Sloužil k obchodování s dětmi nebo k jiným nezákonným činnostem, jak tvrdí konspirační teoretikové?   V polovině
Bála jsem se, že zůstane starým mládencem
skutecnepribehy.cz
Bála jsem se, že zůstane starým mládencem
Můj syn byl vždycky samotář, seznamování s lidmi nebylo nic pro něj. Už jsem se bála, že si žádnou nevěstu nenajde. Tu pravou potkal až ve čtyřiceti. Náš syn Fanoušek byl vymodlené dítě. Dlouho jsem nemohla přijít do jiného stavu a už jsme se s manželem báli, že se potomka snad nikdy nedočkáme. Když se František narodil, byli
Jak si zlepšit rovnováhu
nejsemsama.cz
Jak si zlepšit rovnováhu
Pamatujete, jak jste jako malá skákala po jedné noze nebo panáka? Šlo to snadno. Dnes možná máte problém se udržet na obou a nespadnout. Co s tím? Rovnováha je v životě velmi důležitá. Pomáhá nám pohybovat se bezpečně, chrání nás před pády. Někdy se ale naruší, například nízkým tlakem, své udělá i zablokovaná krční páteř. Jak navrátit stabilitu Nejčastěji
Rodiče Elona Muska: Nenáviděný otec a dobrodružná máma
epochaplus.cz
Rodiče Elona Muska: Nenáviděný otec a dobrodružná máma
Otec Elona Muska se jmenuje Errol Graham Musk (*1946). Errolův otec Walter Musk (1917–1986) je Jihoafričan, matka Cora Amelia za svobodna Robinsonová (1923–2011) pro změnu Britka.   Zůstanou v africké Pretorii. Errol je inteligentní student s nevídaným talentem na fyziku a matematiku. Na střední škole pomrkává po krásné spolužačce Maye. Stane se vyhledávaným inženýrem elektromechaniky
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř